Kateřina Andršová: Hudba má ozdravný účinek, zbavuje nás stresu, propojuje. Omezení její výuky mě mrzí

Kateřina Andršová tvrdí, že neexistují netalentovaní lidé a že každý se může hudbě naučit. Nejtěžší to mají ti, kdo neumí vnímat rytmus, ale ani tam to není nemožné. „Moje dcera hraje na několik nástrojů, nejčastěji na klavír, a když jí někdo řekne, že má talent od Boha, je naštvaná. A to proto, že si uvědomuje, kolik hodin každý den trénuje, aby splnila nároky, které na sebe sama klade,“ dodává hudební pedagožka Andršová.

Od roku 2027 by se měla výuka pěti uměleckých oborů na 2. stupních základních škol vejít do dvou hodin týdně. Jak vnímáte budoucnost hudební výchovy po této reformě rámcových vzdělávacích programů?

 

Tragicky. Předmět, který je životodárný, kreativní a léčivý, je odsunut na okraj jen proto, že se z něj nepíše cermatová zkouška. Přitom zpěv, sdílená hudební zkušenost, to je obrovská duševní úleva, obzvlášť pro děti vyčerpané celodenním sezením.

Když se děti na konci dne „vyzpívají“, často i po hodině ještě zpívají na chodbě. Hudba má ozdravný účinek, antistresový, sociální, kulturní. A 18 minut týdně na hudebku? Co se dá za tu dobu naučit?

Mizí lidové písně, děti už neznají ani „Skákal pes“. Hradec Králové je výjimečný, díky sborům a ZUŠ, ale v malých městech nebo vesnicích často děti nikdy neviděly živého muzikanta hrajícího na klasický hudební nástroj, jako jsou například housle nebo klarinet. Někde doslova suplujete základní kulturní zkušenost, o tom se přesvědčují i naši studenti na praxích.

Pamatujete si moment, kdy jste si vy sama řekla: „Hudba je to, čemu se chci v životě věnovat“?

 

Měla jsem to vlastně jednoduché, pocházím z muzikantské rodiny. Vyrůstala jsem obklopená hudbou. Maminka hrála denně dlouhé hodiny na klavír, přestože její občanská profese byla odlišná, pracovala jako účetní. Její sestra, tedy moje teta, když nás hlídala, tak nám zpívala lidové písničky, třeba i celé hodiny. Vyrůstala jsem v hudebně velmi podnětném prostředí.

Když jsem pak o hodně později, na sklonku komunismu, nastoupila na Pedagogickou fakultu UHK, měli jsme tam výborné učitele. Vedoucím katedry byl profesor Jiří Skopal, harmonii a hudební formy nás učil doktor Berger, hudební dějiny profesor Bohadlo. Právě pan profesor Bohadlo vedl i mou magisterskou a později i doktorskou práci. Díky tomu jsem navázala úzké a trvalé propojení s Pedagogickou fakultou, kde dnes působím.

Jste zvyklá dělat spoustu různých jiných aktivit, prostupuje nebo spojuje vše, co děláte, hudba a pedagogika?

 

To je život. Já od sedmnácti let učím. Učila jsem na všech stupních, od mateřské školy po gymnázium. Učila jsem patnáct let na Hudebním gymnáziu v Praze, vedla jsem kurzy v MŠ, na základní umělecké škole, teď učím v Ronově nad Doubravou, nejen hudebku, ale učila jsem i dějepis, občanku, angličtinu…

Jasně, je rozdíl učit na pražském hudebním gymnáziu a v malé venkovské škole, ale i tam se daří krásné věci. Dělali jsme s dětmi ve školce například africký koncert, pozvali jsme afrického hudebníka, děti se naučily africké písně, hrály, zpívaly, a on s nimi dělal interaktivní show. To je ale už deset let.

V mateřské škole samozřejmě nevysvětlujete, co je interlocking nebo patternové myšlení, ale děti to prožijí přirozeně. A to je právě ta krása, když se odbornost promění v zážitek. A ten se pak stává vzděláním.

Věnujete se i publikační a odborné činnosti. Například jste zkoumala dílo světoznámého fotografa Josefa Koudelky. Co se ale málo ví a vy jste to vypíchla v jednom svém článku, je, že zaznamenával i romskou hudbu. Co jste o jeho nahrávkách zjistila?

 

Nešlo o publikaci v pravém slova smyslu, ale o příspěvek na konferenci The Gypsy Lore Society, který vyšel v časopise Romano Džaniben. Šlo o první zpracování unikátní sbírky nahrávek, které pořídil Koudelka v 60. letech, což teda není žádné tajemství. Sám Koudelka se snažil různé lidi přesvědčit, aby s těmi nahrávkami něco udělali.

Můj manžel se s Koudelkou dlouhodobě zná, a tak se tyto nahrávky dostaly k nám. Vlastně celá krabice. Nejde o systematický etnomuzikologický sběr, Koudelka byl především fotograf, jak uvádíte, ale zároveň muzikant, hrál na dudy. Hudba ho fascinovala, a tak během fotografování nahrával i zpěv.

Jak vypadají nebo spíš zní samotné nahrávky?

 

Jsou to autentické záznamy zpěvu Romů ze slovenských romských osad, například obce Rakúsy. Nahrávky mají překvapivě dobrou kvalitu, Koudelka měl cit pro práci s technikou.

Šlo často o první zkušenost interpretů se slyšením vlastního hlasu, Koudelka jim nahrávky pouštěl zpět, což bylo pro mnohé šokující i zábavné. Dochovalo se ale jen torzo sbírky, část se ztratila.

Jak s těmi nahrávkami pracujete?

 

Všechny dochované nahrávky jsem hudebně přepsala, tedy ty, u kterých to bylo možné. Problém je v tom, že mnohé písně jdou mimo tradiční ladění, obsahují mikrointervaly a neintonují podle klasických stupnic. Někdy je přepis nemožný i z technických důvodů, třeba když docházela baterie magnetofonu.

Hledám způsob, jak písně přepsat tak, aby si o nich mohl čtenář udělat přesnou představu. Snažím se najít metodiku, která zachytí harmonicko-melodickou strukturu těchto písní, protože intonace často ukazuje na latentní harmonii, jež souvisí s regionem a hudebním cítěním zpěváka.

Jaký typ repertoáru se na těch nahrávkách objevuje?

 

Je to velmi pestré. Jsou tam tradiční romské písně, písně ve slovenštině z lidového prostředí, dobový populár, například Twist again nebo Dobrý den, majore Gagarine, migrované písně, protože muži, kteří pracovali na Moravě, přinesli například píseň Aušvicate hi kher baro, jež pochází od moravských Romů, ne z oblasti Rakús.

Ženy naopak zpívají spíš písně o rodině, s hlubším místním ukotvením. Všechno to odráží vlivy okolní kultury. Dnes už máme YouTube, streamovací služby, ale tehdy byly komunity izolovanější a hudba odrážela prostředí, kde žily.

Je z té sbírky patrný vývoj interpretace romských písní?

 

Rozhodně. Dnes máme v hlavě stereotypní představu, jak má znít třeba Duj, Duj, Dešuduj. Ale Koudelkův záznam ukazuje, že styl interpretace se výrazně lišil podle regionu, generace i prostředí. Lze sledovat, jak hudební idiom vzniká ve vazbě na okolní kulturu, jak vzniká specifická estetika zpěvu, rytmu, frázování. To jsou dnes už často zapomenuté finesy.

Jak reaguje současná romská komunita na vaši práci s historickými nahrávkami?

 

Máme mezi Romy spoustu přátel, kteří tuší, co děláme. Ale že by se aktivně zajímali o vědeckou stránku naší práce, to úplně ne. Když se potkáme, sdílíme hudbu, radost, čas. Nechodím mezi ně s odbornými články. Jediný, komu jsem „podsouvala“ výsledky své práce, byl Josef Koudelka, aby se vyjádřil k obsahu studie o jím pořízených nahrávkách.

Písničky jsem zpracovala i tak, aby byly využitelné ve školním prostředí, tedy zpívatelné. To může být zajímavé třeba pro učitele hudební výchovy. 

Často se říká, že Romové mají hudbu „v krvi“. Jak se na to díváte?

 

Hudba je v romské kultuře opravdu jednou z tradičních profesí, ale to neznamená, že jde o nějaký magický „dar“. Je to prostředí, ve kterém děti vyrůstají. V muzikantských rodinách se hudba předává přirozeně, děti slyší, jak hrají jejich blízcí, zkoušejí si to, cvičí.

U Romů je navíc běžné, že nečtou noty, učí se podle sluchu. A často vám řeknou, že za sebou mají třeba osmihodinový trénink denně. Ne že by si sedli k cimbálu a hráli Lisztovu Uherskou rapsodii, ale vyrůstali v hudebně živém prostředí, kde se neustále hrálo. Otec, dědeček, bratranec… všichni hráli. Děti tak nejen cvičily techniku, ale často doprovázely dospělé na různých „kšeftech“, kde se zase učily sociálním dovednostem, vyhýbat se opilému publiku, chránit sebe a své nástroje.

Je to celý komplex dovedností: hudební technika, schopnost reagovat na okolí, empatie, schopnost vnímat kapelu a cítit publikum. A to není něco, co člověk dostane „od Pána Boha“. To je výsledek let práce, pozorování, zkoušení a nakonec i toho, že když mistr pozná, že jeho žák je připravený, vezme ho s sebou na vystoupení.

Když se romské dítě učí hrát na nástroj, učí se klasické školní písničky jako Skákal pes, nebo úplně jiný repertoár?

 

To záleží na tom, kde to dítě získává hudební vzdělání. Pokud vyrůstá v tradiční romské rodině, zpívají se tam samozřejmě romské písničky. I tam ale existuje určitá posloupnost podle náročnosti, začíná se jednoduššími a pak se přechází ke složitějším.

Ale jsou i rodiny, které své děti posílají do základních uměleckých škol. Tam pak studují podle klasických osnov a učí se běžný repertoár, jako v každé jiné hudební škole. Výborným příkladem je nedávno vydaná kniha Michala Taragoše, kde popisuje svou cestu, jak se učil hrát na cimbál u Vlasty Bachtíkové, absolventky pražské konzervatoře. Vlasta Bachtíková hrála v souboru Collegium Flauto Dolce, zaměřeném na starou hudbu. Michal se tedy vzdělával klasickým způsobem, učil se noty, hrál i klasické skladby. Na soutěži například hrál na cimbál Vltavu od Bedřicha Smetany.

Je tedy cimbál tím „typickým“ romským hudebním nástrojem?

 

To je složitější. Cimbál, jak si ho představujeme dnes, je vlastně relativně mladý nástroj. Současnou podobu mu v polovině 19. století dal Václav Schunda, český stavitel hudebních nástrojů ze Strašína u Prahy. Odešel do Budapešti, kde jeho strýc vlastnil továrnu na hudební nástroje, a tam cimbál dotvořil – vznikl velký nástroj s pedály. Cimbálovka jako žánr tedy není několik století stará tradice. Cimbál je dnes vnímán jako romský nástroj, ale není to žádná starodávná záležitost. Nicméně cimbál jako takový patří k nejstarším hudebním nástrojům a na jeho přenosné verze hráli romští muzikanti i v minulých staletích.  

Na jaké nástroje se tedy hrávalo dřív?

 

Používaly se přenosné cimbály, housle. Strunné nástroje byly běžné, lavuta je romský výraz pro housle, i když nevíme přesně, jestli šlo o stejný nástroj jako dnes.

Cimbalistů ubývá, není tolik učitelů, výrobců nástrojů, chybí povědomí. Hudba je živý organismus, reaguje na nabídku a poptávku. Dnes už máme i romský beatbox nebo elektroniku. Musíme hudbu vnímat jako něco, co se neustále mění a vyvíjí.

Lze podle vás pomocí kultury a hudby bořit společenské předsudky?

 

Ano i ne. Předsudky jsou hluboce zakořeněné. Když se sejdou dva Češi a neví, o čem mluvit, často začnou probírat své negativní zážitky s Romy, ne právě korektně.

Když někdo zjistí, co dělám, často mi začne sdělovat své „názory“, většinou nevyžádaně. Když je někdo schopen druhého slovně ponižovat, ztrácí pro mě konverzace hodnotu a nemám důvod s takovým člověkem dál mluvit.

Snažíte se tedy bořit předsudky spíš „nenápadně“, skrze svou práci?

 

Přesně tak. Třeba když máme na univerzitě letní školu pro studenty z Tchaj-wanu, vedu s nimi blok o české i romské hudbě. Letos jsme si společně zazpívali romskou hymnu Gelem, gelem. Zvládli i tříhlasý zpěv, na Tchaj-wanu je výuka hudby na vyšší úrovni než u nás.

Několik let jsme s manželem působili v Multikulturním centru Praha, v jehož rámci jsme se spoluúčastnili workshopů na různých školách, dodnes máme rádi festival Khamoro, ale nikoho k překonávání předsudků a poznávání nového nemůžete nutit. Kdo chce, informace si najde. Kdo nechce, ten si vždycky najde někoho „slabšího“, na kom si vybije frustraci.

Na festivalu Khamoro se nějak podílíte? Můžete ho krátce popsat?

 

Nepatřila jsem do organizačního týmu, ale v rámci své práce pro Český rozhlas a časopis Romano voďi (Romská duše, pozn. redakce) jsem se účastnila pokrývání festivalu z mediálního hlediska. Když jsme žili v Praze, dělali jsme s manželem rozhovory se všemi účinkujícími kapelami, psali reportáže. V době, kdy jsme to dělali, byl festival menší. Dnes je to největší romský festival na světě a má rozsáhlý mediální tým.

Jaký má festival význam?

 

Obrovský. Khamoro znamená sluníčko a opravdu rozjasňuje kulturní mapu, nejen romskou, ale i tu českou. Dnes je to mezinárodní putovní festival. Koncerty se konají nejen v Praze, ale i jinde, třeba i v Hradci Králové.

Mluvila jste o romských písních. O tom, že se romské kultuře věnuje i manžel. Mluvíte doma romsky?

 

Ano, doma komunikujeme i v romštině. Včetně dcery, která se ji aktivně učí. Je to do značné míry manželova zásluha, on se celý život věnuje dějinám a kultuře Romů, včetně romské hudby a jazykové etikety. Je to velmi bohaté a zajímavé téma.

Dlouhodobě studujete i dílo Dobroslava Orla. Kdo to byl a proč je pro hudební pedagogiku důležitý?

 

Dobroslav Orel je dnes téměř zapomenutý, což je velká škoda. Narodil se, mimochodem, v Ronově nad Doubravou – mém druhém pedagogickém působišti. Právě moje aktivity v Ronově nad Doubravou mě inspirovaly, abych se o Dobroslava Orla začala hlouběji zajímat. Byl to katolický kněz a zároveň výjimečný hudební pedagog a muzikolog. V Hradci Králové působil v letech 1894–1905, kde založil první moderní chlapecký pěvecký sbor. Během velmi krátké doby dokázal se studenty na reálce (dnešní průmyslovce) nacvičit náročné sborové skladby, například Balady Vítězslava Nováka.

Jeho práce nebyla jen pedagogická, věnoval se i hudební vědě. První publikoval transkripce z tzv. Franusova kancionálu. Se svým sborem interpretoval renesanční polyfonii, tedy repertoár velmi náročný na čistou intonaci a hudební porozumění.

Orlův odkaz je spjatý právě s Hradcem Králové, kde položil základy zdejší sborové tradice. Ta byla po jeho odchodu do Prahy a později na Slovensko přerušena a myslím, že současní sbormistři o této skutečnosti ani nevědí.

UHK buduje skrz sborovou spolupráci velmi dobré vztahy s americkou University of Findlay, zčásti díky vám. Považujete to sama za významný kariérní úspěch?

 

Spolupráci s pěveckým sborem z Univerzity ve Findlay považuji za velmi významnou. Můj přínos vychází z mojí pozice, jsem na Hudební katedře PdF UHK koordinátorkou internacionalizace. Takže každá návštěva v rámci Erasmu, nebo i mimo něj, prochází přese mě, jsem taková spojka mezi zahraničním oddělením a našimi kolegy.

Spolupráce s University of Findlay se zrodila díky studentce Darině Novákové, která studovala hudební výchovu a angličtinu. Na Findlay odjela za katedru angličtiny, ale tam se seznámila s dirigentem SeaHwa Jungem, který dlouhodobě vedl akademický pěvecký sbor. Už před covidem se snažili najít cestu, jak sbor přivézt k nám do Česka.

Po covidu se to konečně podařilo. Já jsem tehdy právě dokončila doktorát a přebrala agendu mezinárodní spolupráce, takže jsem „zdědila“ i tuto navazující komunikaci. V té spolupráci působím jako prostředník mezi americkým sborem a naším univerzitním sborem, který vede doktor Skopal.

Sbor University of Findlay přijede znovu?

 

Ano, opět plánují přijet, dokonce v rekordním počtu 57 sboristů, a to na začátku března 2026. Chystáme kombinované turné, univerzitní sbory společně vystoupí v Hradci a v Praze. V poslední době se otevřela možnost pro společné vystoupení obou sborů ve Frankfurtu nad Mohanem, ale to je ještě ve fázi přání. Je to výborná zkušenost i pro naše studující, zazpívat si a sblížit se se zpěváky z jiného prostředí.

Hudební katedra Pedagogické fakulty UHK