Zlaté mince, šperky, tisíce kousků jantaru. Mimořádné laténské sídliště objeveno během terénního výzkumu na dálnici D35
Autor: Lenka Vrtišková Nejezchlebová
Stovky stříbrných a zlatých mincí. Šperky a ozdobné předměty. Tisíce kousků jantaru. Zachovalé hrnčířské pece… Archeologové z Univerzity Hradec Králové objevili pod zemí – v místech stavby budoucí dálnice – obrovské laténské sídliště. Významem připomíná pravěkou obdobu současného krajského města, zároveň bylo křižovatkou důležitých obchodních cest.
Nálezy nezpochybnitelně dokládají dálkové kontakty. S jistotou můžeme tvrdit, že tudy vedla některá větev takzvané Jantarové stezky
„K podobně unikátnímu výzkumu už se nikdy v životě nemusíme dostat,“ doplňuje ho vedoucí výzkumu Matouš Holas z Muzea východních Čech, který je rovněž absolventem archeologie na FF UHK.
Pomoc hledačů pokladů
Na hledačské práci, výkopech, terénních výzkumech a budoucích analýzách spolupracuje Univerzita Hradec Králové s Muzeem východních Čech a se společností Archaia.
Svou významnou roli v terénu sehráli také dobrovolní „hledači a hledačky pokladů“, kteří jsou ochotní své detektory kovů a svou zručnost propůjčit vědě (na rozdíl od svých méně altruistických kolegů, před jejichž nájezdy naopak musí odborníci přesnou lokalitu nálezu tajit – více v boxu).
„Naše muzeum s nevědeckými pracovníky, tedy uživateli detektorů kovů, spolupracuje díky muzejnímu programu Jak nalézat a neničit už několik let,“ uvádí vedoucí výzkumu Matouš Holas.
„Evidencí, ukládáním nalezených artefaktů, se snažíme zachraňovat co nejvíc informací z archeologických lokalit,“ dodává. „Své“ hledače a hledačky v muzeu také školí. „Vybraní spolupracovníci nám pak pomáhají za náležitou finanční odměnu. Z mnohých se tak stávají téměř profesionálové,“ pochvaluje si Holas.
Hledači pokladů
Místa pozoruhodných nálezů se utajují zejména kvůli novodobým hledačům pokladů s detektory kovů. „V posledních letech zaznamenáváme velký rozmach téhle činnosti,“ poznamenává Tomáš Mangel. „Část tzv. detektorářů s námi spolupracuje, a dokonce nám pomáhá, ale mnozí ne. Černý trh bují, některé nálezy z naší lokality by tam dosáhly obrovské hodnoty,“ míní. Když se k nálezům přidá pěkná legenda, cena se zvyšuje. Vlastnit detektor kovů je legální. V případě vyhledávání archeologických nálezů bez náležitých oprávnění však jde o ilegální činnost. „Je to ohromný problém a v podstatě neexistuje smysluplná cesta, jak tenhle fenomén úplně vymýtit,“ obává se Mangel. Matouš Holas z východočeského muzea ho doplňuje: „V muzeu věříme, že mnohem přínosnější je spolupráce a osvěta. Přidává nám to sice práci, ale přínos pro naše poznání je nesporný. Na některá místa jim ale vstup zakazujeme, jinde je omezený.“ Je však běžné, že do míst výzkumu vstupují také hledači, které sem nikdo nepozval. „Bohužel, děje se to hlavně o víkendech nebo po nocích. S tím se snažíme bojovat monitoringem lokalit a spoluprací s policií. Naši spolupracovníci mají u sebe doklad, že patří k nám, tak je dokážeme od ostatních nepoctivců oddělit,“ vysvětluje Holas. Každý, kdo cíleně vyhledává artefakty a vykopává je ze země (ať už s detektorem, nebo bez něho) bez patřičné licence, se dopouští nelegálního výzkumu a hrozí mu zabavení detektoru a pokuta od 50 tisíc až do 4 milionů korun.
Netušili jsme, jak ohromný nález odkryjeme
Standardní archeologický výzkum na trase budoucí dálnice D35 od Hradce Králové směrem na Jičín probíhal od konce roku 2023 a poslední terénní práce skončily loni před prázdninami.
„Věděli jsme, podle předchozích prostorově omezených odkryvů a povrchových sběrů, že v těch místech nějaké osídlení z doby laténské bylo. Kdykoliv jsme kolem projížděli s partnerkou, která je také archeoložka, říkali jsme si: Tady někde pod námi bylo sídliště… Ale to jsme netušili, jak ohromný a významný nález odkryjeme,“ vypráví Tomáš Mangel.
Doba laténská
Laténským obdobím se nazývá mladší doba železná, tedy poslední čtyři století před naším letopočtem. Širokou laickou veřejností je toto období spojováno s Kelty. „My archeologové ten pojem moc rádi nemáme, je to zavádějící zjednodušení. Nicméně, každý ví, že existovali Keltové, ale málokdo už ví, co přesně je doba laténská, takže jako základní vodítko pro laiky to funguje,“ připouští Mangel. „Na Kelty nelze pohlížet jako na etnikum či národ, je to vlastně sociální konstrukt. Keltové jsou jakýsi terminus technicus pro populace mladší doby železné ve střední a západní Evropě,“ vysvětluje.
Krátce po zahájení terénních prací začal archeologický tým narážet na nálezy, ze kterých se až tajil dech.
Matouš Holas nás vrací na úplný začátek terénních prací. Tehdy totiž cílili primárně na sběr artefaktů z prusko-rakouské války (1866), na niž se sám specializuje.
Trasa dálnice protnula největší bojiště této války u Hradce Králové. Po prvních dnech prospekce nám ale bylo jasné, že to nebude jen sběr militarií. Ve chvíli, kdy jsme z ornice v prostorech stavby pracně vykopali všechny projektily a fragmenty munice, mohli jsme se zaměřit i na menší artefakty. A největší počet artefaktů pak přinesla fázovaná skrývka ornice a nadložních vrstev.
Domluvili se s dodavateli stavební techniky, aby se vrstvy ornice odebíraly po deseticentimetrových vrstvách. Tak dokázali opakovaně prohledat ohromnou masu zeminy, což přineslo enormní nárůst nalezených předmětů: řádově o stovky procent.
„To už jsme věděli, že jsme na unikátní lokalitě,“ popisuje. „Proto se naše práce velice zpreciznila a přinesla jedinečná data.“
Tomáš Mangel na kolegu navazuje: „Nejprve přicházely zprávy z terénu o mincích – to ještě nebylo nic výjimečného, ale pak – byl jsem zrovna na stáži ve Francii – mi volali a psali, že nacházejí mincí víc a víc, nejen drobných, ale také zlaté mince vysoké hodnoty. To jsem zbystřil, protože už to nevypadalo na standardní nález. Všeho začalo přibývat, počty naskakovaly,“ vzpomíná.
Ukázalo se, že nalezené sídliště se vymyká běžnému sídlištnímu standardu dané doby.
„Pro mě je nález emočně ambivalentní. Na jedné straně je obrovské překvapení a vzrušení z jeho potenciálu, ale pak velká zodpovědnost a spousta práce. Postavit tým, rozdělit úkoly, vyždímat z dat maximum. Maximum, vzhledem k současným možnostem, ale nechat potenciál pro technologie, které třeba přijdou až v budoucnosti,“ rozvádí Mangel.
Nálezy jsou už uložené v krabicích a probíhá jejich konzervace. Práce se přesouvá do laboratoří.
„Univerzita Hradec Králové disponuje novými, špičkově vybavenými laboratořemi, máme skvělé mikroskopy, rentgeny, CT, skenery, takže věřím, že z nálezů vyčteme hodně,“ těší se.
Přelomový nález
„Sídliště z tohoto období mívala obvykle rozlohu jednotek hektarů. Říkáme jim otevřená zemědělská sídliště. Většinou šlo o drobné usedlosti zaměřené především na pěstování základních plodin a chov domácích zvířat, tu a tam se vyskytl i kovář nebo hrnčíř, většinou se však jednalo spíš o podomácké řemeslníky, kteří udělali pár kousků pro sebe, pro rodinu či úzkou komunitu,“ popisuje Mangel.
„Nálezový profil nebývá nijak výjimečný. Nacházíme střepy, sem tam mince, většinou nízké hodnoty. Ale tohle sídliště standard překračuje v mnoha aspektech.“
Jedním z nich je jeho rozloha: jde přibližně o pětatřicet hektarů.
„Takovým sídlištím říkáme aglomerace nebo centrální sídliště. Ve střední Evropě se objevují přibližně od druhé poloviny 3. století před naším letopočtem. Obdobná sídliště existují ve velké části Evropy, jejich evidence na území Čech však byla dosud nedostatečná. Naše aglomerace byla navíc odkryta téměř v úplnosti, s velkou pečlivostí a za užití celé řady nejmodernějších metod, i proto je náš nález přelomový i v evropském kontextu.“
Další aspekt představují doklady o provozování specializovaných řemesel a nálezy mincí různých hodnot v řádu vyšších stovek kusů, jež odkazují k čilému obchodnímu ruchu.
„Byla to křižovatka obchodních cest,“ předesílá Mangel, než se dá do podrobnějšího vysvětlení.
Archeologové (ne)zdržují
Podle zákona by měl každý, kdo „kopne do země“, oslovit instituci oprávněnou provádět archeologický výzkum a umožnit jí ho provést. Takovým oprávněním disponují nejčastěji muzea, archeologické ústavy Akademie věd, ústavy památkové péče či některé univerzity a obecně prospěšné společnosti. V rámci příprav stavebního řízení se pak uzavře dohoda o provedení záchranného archeologického výzkumu, jejíž součástí už je i předběžná cena a termín. Ta je oboustranně závazná. „Když archeolog něco podcení, je to jeho problém; jsou tam i sankce za prodlení,“ říká Tomáš Mangel. „Archeolog zkrátka nemůže jen tak zastavit stavbu dálnice s tím, že ‚jé, my jsme nečekali, že tam je pravěké sídliště!‘ Za to jsou sankce.“ V oblastech, které mají potenciál zajímavých nálezů, se často provádí zjišťovací výzkum. „V případě dálnice D35 jsme už před více než deseti lety dělali povrchové sběry, rešerše a předběžné prospekce. U velkých staveb se pak začíná se značným předstihem, zapojuje se geofyzika, detektory, vytvářejí se kvalifikované odhady; na jejich základě se nacení zakázka, odhadne čas a potřebná pracovní kapacita,“ vysvětluje Mangel. Ale i tak se někdy stane, že když se „kopne“, najednou je všechno jinak. „To se nám stalo i v letech 2017–2018 v případě D11, kdy množství archeologických situací na některých úsecích předčilo všechny odhady. Na realizaci jsme měli původně rok, s ŘSD se ale podařilo dohodnout dvouměsíční odklad.“ A tak je to vždy, musí dojít k dohodě. „Někdy se říká, že ‚archeologové zdržují stavbu‘, ale oni ji mohou zdržovat, jen když jim to někdo dovolí, není na to automatický nárok,“ vysvětluje Mangel. Kolega Matouš Holas dodává: „Stavby tohoto rázu, s tak velkou plochou odkryvu, se v budoucnu nebudou, doufejme, opakovat,“ prohlašuje s úsměvem. „Proto je nutné evidovat každý předmět, který se během výzkumu najde, pomáhá nám totiž pochopit vztah našich předků k místní krajině. Dálnice dokáže protnout různé krajinné prvky, a tvoří tak zcela unikátní sondu, která velmi často odkryje zcela neznámá naleziště.“
Profesionální hrnčíři
Z nálezů vyplývá, že zruční řemeslníci zde už nevyráběli produkty jen pro potřeby své rodiny, ale alespoň zčásti za účelem směny nebo prodeje.
Potřebovali k tomu specifické znalosti a technologické postupy, které neovládal každý. Nebo specifickou surovinu.
„Je to třeba práce s hrnčířským kruhem, na němž vyráběli kvalitní keramiku, kterou pak distribuovali do širšího okolí,“ vysvětluje Mangel.
V hradecké lokalitě se našlo deset velmi dobře dochovaných hrnčířských pecí, jde dokonce o rekordní nález v oblasti Čech. „Zefektivňovaly výrobu a snižovaly riziko prasknutí nádob během výpalu.“
Jinou podobnou aglomeraci představuje v Čechách lokalita v Lovosicích, ta byla ovšem značně porušená novodobou zástavbou. „Zkoumány tam byly pouze omezené plochy, tady máme celý prostor, který nám umožňuje rekonstruovat podobu takového sídliště i komplexně nahlížet související výrobu.“
Mezi mlýnskými kameny
Pro kontext uvádí Mangel další příklad vysoce specializovaného řemesla odjinud. „V okolí Kunětické hory jsou doložené dílny na výrobu mlýnských kamenů. ‚Kuňka‘ je vulkanický útvar z fonolitu, neboli znělce, což je výborný materiál na jejich výrobu.“
Archeologové zjistili, že v katastru obce Ráby ve 2.–1. století př. n. l. fungovaly dílny, jež kontrolovaly zdroj znělce a vyráběly z něj mlýnské kameny.
„Hotové výrobky nacházíme ve velké části Čech, na Moravě a ojediněle i na jihozápadním Slovensku, polotovary a zmetky, což je důkazem výroby, ale jen pod Kunětickou horou. Zde nešlo o nic technicky složitého, bylo to ‚jen‘ fyzicky náročné, ale hlavní podmínkou byl dobrý materiál. A znělec jím byl.“
Další řemeslnou specializací byla v té době třeba výroba železa. „K tomu potřebujete znát postup. Postavit a obsloužit pec není tak těžké, ale musíte přesně vědět, co do té pece chcete dávat a jak k ní přistoupit,“ vysvětluje Mangel. „Železná ruda je celkem běžně dostupná surovina, ale byl potřeba hutník, který znal proces a měl potřebné zkušenosti.“
Nejisté sklárny
Když se vrátíme na „hradecké“ laténské sídliště, nálezy skleněných polotovarů by mohly odkazovat k další specializaci, tedy k existenci sklářských dílen.
Zde je však Tomáš Mangel opatrný. „Nálezů skleněných polotovarů není mnoho a nehovoří jednoznačně. Stejně jako některé nálezy z kovů naznačují, že tu mohlo probíhat zpracování barevných kovů – typicky bronzu, ale doklady nejsou tak četné a průkazné, aby to v tuto chvíli bylo možné tvrdit s jistotou.“
Tudy vedla Jantarová stezka
Co se naopak s jistotou tvrdit dá, je, že sídliště bylo křižovatkou v síti dálkového obchodu. Dokládá to obrovské množství jantaru.
„Ještě jsme ani nespočítali všechny, jsou jich tisíce. Často drobné kousky, zlomky. Jantar se musí precizně konzervovat, protože se po vytažení ze země rozpadá,“ doplňuje Mangel.
Jantar, tedy fosilizovaná pryskyřice, se získával zejména v Pobaltí a odtud se rozvážel po Evropě po trasách, pro které se později vžil souhrnný název Jantarové stezky.
Už po cestě se zpracovával, vyráběly se z něj šperky, nejčastěji korálky. „Tisíce úlomků jantaru představují krásný doklad dálkových kontaktů, nelze je zpochybnit. Musela tudy vést některá větev Jantarové stezky.“
Cinkot mincí
Dalšími němými svědky významu odkrytého sídliště jsou stříbrné a zlaté mince. Našly se jich zde vyšší stovky, které se v lokalitě v průběhu necelých dvou století místním i projíždějícím lidem rozkutálely a zakutálely…
„Mince jako fenomén se ve střední Evropě objevují zhruba od poloviny 3. století před Kristem,“ zasvěcuje nás do kontextu archeolog. „Jejich počátky se spojují s Kelty, kteří pronikali do Středomoří a byli najímáni jako žoldnéři helénistickými vládci po rozpadu Makedonské říše. Z písemných pramenů víme, že keltští žoldnéři byli placeni zlatými statéry, tedy řeckými či makedonskými mincemi. V našich zemích se pak napodobovala ražba právě těchto mincí. A mincovnictví se zde rychle uchytilo a začalo žít ikonograficky vlastním životem.“
Mince se razily i z jiných kovů, ale v Čechách a na Moravě hlavně ze stříbra a zlata. „Měly různou hodnotu. Sice nevíme, co přesně si za který nominál koupili, ale byl v tom zjevný systém. Zlaté mince mohly sloužit k tezauraci majetku či k reprezentaci elit. Mezi stříbrnými jsou zase ty, kterým na přednáškách říkám ‚mince na rohlíky‘,“ usmívá se vědec a pedagog v jedné osobě.
„Na lokalitách z tohoto období se většinou pár mincí najde, ale tady jich je opravdu hodně, a to včetně padělků.“ Nalezené stovky mincí nyní zkoumá Jiří Militký, specialista numismatik z Národního muzea.
U mincí samotných nemohou archeologové v tuto chvíli určit, zda byla ta konkrétní mince ražena na místě, nebo ji sem přinesl někdo odjinud, ale některé nálezy ukazují, že se zde i razily.
„S ražbou mincí souvisí objev patrice, pomocí níž se vyráběly matrice, tedy vlastní mincovní razidla s konkrétním mincovním obrazem,“ vysvětluje.
„Dalším dokladem mincovní produkce jsou malé vážky a zejména mincovní polotovary – drobné slitky a také řada zlatých předmětů, které vypadají jako vyřazený kov určený k recyklaci, tedy k roztavení a nové ražbě. Nejsou to hotové ingoty s přesnou hmotností, ale zlomkové zlato.“
… a pak najednou nebylo nic
Podle Tomáše Mangela mohlo centrální sídliště tepat životem přibližně 150 let. A co se stalo pak?
„Nemáme přímé doklady velkých válečných konfliktů ani žádné katastrofy. Písemné zmínky existují, ale spíš nám přidělávají starosti: antické písemné prameny jsou ošemetná věc. Jsou bájivé, fragmentární a líbivé. Nemůžeme je brát doslova. Nutná je kritická interpretace ze všech úhlů, nakonec často zjistíme, že se jednalo o pěknou pohádku, ale nic víc.“
O zanikání sídlišť existují různé teorie, ale Tomáš Mangel se přiklání k nějaké postupné transformaci společnosti kvůli ekonomickým a společensko-politickým změnám.
„Kdyby šlo o katastrofu, bylo by to pro archeologa ‚dokonalé‘ – všechno by zůstalo na místě, nejúžasnějším příkladem jsou samozřejmě Pompeje. Ale tady někdo prostě odešel, zůstal jen dům a jáma na odpad. Když odešla elita, obvykle si odnesla prestižní věci, z nichž by šlo leccos vyčíst, proto je i naše poznání omezené,“ pokrčí rameny Mangel.
„Společnost se vyvíjela, měla určité potřeby a potenciál, který začal slábnout. Politika a ekonomika byly pevně propojené, jako jsou dodnes, větší centra kumulovala ekonomické, politické, sociální i náboženské funkce; právě zde se odehrávaly společenské a nábožensko-politické akty. A komplexní centra bývají velmi citlivá na stabilitu společnosti. Ta jednoduch zvládnou otřes – konflikt nebo přírodní katastrofu – snáz, složitá fungují jako hodinový stroj. Vypadne kolečko a stroj se zadrhne a sesype.“
Elity zjevně padly. Módu a životní styl vždy udávají ony. „Když elity zmizí nebo padnou v revoluci pod gilotinou, mizí i jejich ,styl‘, nastoupí jiné a většina populace zase přebírá jejich styl.“
Je možné, že došlo k nějakému vojenskému střetu, který mohl společnost v krizi dorazit, ale podle Mangela obvykle nebývá v historii jediným ani prvním hybatelem.
Osmdesát dvorců, osm set lidí
Kolik lidí zde žilo a jak byl zdejší život organizovaný, bude předmětem dalších analýz. „Máme stovky beden materiálu, tisíce objektů. Až s dalšími analýzami budeme moci sestavit časový vývoj, pak to začne dávat smysl.“
Ale přece jen nabízí srovnání, které nás přivádí k možnému počtu rodin či obyvatel.
„Modelový příklad představuje oppidum České Lhotice na Chrudimsku, s plochou asi dvacet hektarů. Dvorec, což je tehdejší sídelní jednotka, počítáme asi padesát krát padesát metrů. Na jednom dvorci zpravidla hospodařila jedna domácnost, spíš rozšířená než nukleární rodina, pro jednoduchost počítáme asi deset osob na jedno hospodářství,“ nabízí archeologickou demografickou matematiku Mangel.
Na základě tohoto srovnání by hradecké sídliště mohlo kdysi obývat něco kolem tisícovky obyvatel.
A co ještě dává nálezu nadregionální, celoevropský význam?
„Našli jsme v místě mince z Hesenska a Durynska, šperky ze severní Evropy, z Karpatské kotliny, z Moravy i z římské Itálie, což svědčí o dálkových vazbách, jaké měli zdejší obyvatelé. A co se týče rozměru nálezu, tak v kontextu Čech a Moravy je naprosto jedinečný, ale ani v Evropě podobných není mnoho.“
Hroby (ne)promlouvají
Jak už jsme nastínili, většina analytických prací experty teprve čeká, spoustu zajímavostí o životě lidí v nalezeném sídlišti a podmínkách, v jakých žili, budou znát až za několik let, ale mnohé se možná nedozvíme nikdy. Chybí totiž něco, co o životě člověka a společnosti v různých časech řekne archeologům vždycky, trochu paradoxně, skoro nejvíc. Hroby. Hroby totiž slouží jako časová schránka.
„Problém je, že v tomto období hroby chybí. Nemůžeme tak třeba srovnat bohatý versus chudší pohřeb. Hroby bývají skvělými zdroji informací, nejen díky rituálnímu vkládání předmětů, ale zejména díky kosterním pozůstatkům, které toho hodně napoví,“ vysvětluje Tomáš Mangel.
Někdy na přelomu 3. a 2. století před naším letopočtem totiž dochází k velké změně pohřebních praktik. Přibývá pohřbívání žehem a následně se doklady pohřbívání zcela vytrácejí.
Ostatky zemřelých mohly být i nadále pohřbívány do mělkých žárových hrobů anebo ukládány přímo na zemský povrch. Podle Tomáše Mangela pak byly takové pohřby v průběhu věků mnohem náchylnější ke zničení, ať už klimatickými podmínkami nebo orbou.
„Ale jinak platí, že nález je opravdu výjimečný. Existovala představa, že velká centra leží v koridoru Jantarové stezky na Moravě, v Dolním Rakousku a v Polsku a že Čechy byly mimo hlavní tah. Ale teď ho máme pod nosem. Hradecko bývalo považováno za periferii, ve skutečnosti je to křižovatka,“ usmívá se archeolog.
A připouští, že v jeho profesním životě jde o mimořádnou událost.
Nabídka sekce: Věda a výzkum
