Přišel pozdě na seminář. Na tématu, které na něj zbylo, postavil vědeckou kariéru a dnes zkoumá historické krajky

PhDr. Radek Martinek, Ph.D., je téměř dvacet let knězem. Jeho profesní život však sahá i za hranice farnosti. Vyučuje na Katedře kulturních a náboženských studií Pedagogické fakulty UHK, je součástí týmu projektu na Katedře výtvarné kultury a textilní tvorby PdF UHK a působí také na Univerzitě Karlově v Praze. Ve výuce přibližuje témata na pomezí teologie a umění, jako jsou dějiny obřadů, symbolika výtvarného umění nebo sakrální architektura.

Sám by však svou práci popsal mnohem jednodušeji. „Řekl bych, že se věnuji hlavně tomu, co mě baví. Naštěstí mě baví jak kněžství a práce s lidmi, tak akademické prostředí,“ dodává.

Ze seminární práce se stalo životní téma

Cesta k historickému textilu, který se postupně stal jeho vášní, přitom začala téměř náhodou. Během studia dějin umění na univerzitě v Olomouci se rozdělovala témata seminárních prací a Radek Martinek přišel pozdě.

„Vznešená témata vysokého umění, sochařství a architektury už byla rozebraná. Na mě zbylo užité umění,“ vzpomíná. „Z nabízených možností jsem si vybral textil, konkrétně gotickou výšivku. A ono to tím vlastně všechno začalo,“ dodává Martinek.

„Ze seminární práce se postupně stala práce bakalářská, diplomová a rigorózní, později i disertační. Našel jsem své životní téma,“ říká Martinek. Jako kněz navíc přicházel s církevním textilem do kontaktu stále častěji. Od gotické výšivky se postupně dostal k barokním výšivkám, vzorovaným látkám, církevním rouchům a dalším obřadním textiliím. Vědecky zpracoval např. nejvýznamnější obřadní roucha olomoucké katedrály, dlouhodobě zkoumá i ta svatovítská. Dnes, jak sám říká, prožívá „krajkové období“.

Martinek si během svého studia teologie musel zároveň obhájit, že umění není něčím, čeho by se měl po vstupu do církevního prostředí vzdát. „Právě umění mě k víře a teologii přivedlo. Tak jsem se ho nevzdal,“ říká.

Svou roli proto formuluje jednoduše: „Mým úkolem je ukazovat lidem, co vidí, čeho si lidé mají všimnout a co to znamená.“

Šest set krajek a poklady mezi harampádím

To platí zvlášť u krajek. Na první pohled mohou působit jako pásy bílého textilu, dekorace nebo drobné doplňky historických oděvů. Jednotlivé techniky, motivy a rozdíly se ale odhalují až při soustředěném pozorování. „Člověk se do toho musí zakoukat,“ říká Martinek. „Když ale vidíte tisíc předmětů (textilií), začnou se vám rozdíly ukazovat. A když jich vidíte deset tisíc, orientujete se ve vzorech zase o něco lépe.“

Martinek začal krajky intenzivněji sbírat přibližně před pěti lety a podle vlastních slov jim zcela propadl. Jeho sbírka dnes čítá kolem šesti set historických kusů. Některé mohou být až tři sta let staré. Vyhledává je především na internetu a v různých aukcích a u specializovaných obchodníků, kde se mezi novodobými dekoracemi a předměty bez větší historické hodnoty občas objeví něco mimořádného. „Člověk se musí naučit ty zajímavé kusy doslova vyzobávat,“ popisuje.

Historická textilie se navíc nemusí objevit v muzeu ani v reprezentativní sbírce. „Některé cenné textilie nacházím i mezi harampádím na půdě nebo v zanedbaném kostele,“ říká Martinek. Teprve po odstranění prachu a nečistot se ukáže, co se pod nimi skrývá. Prvním úkolem badatele tak někdy není vzácný předmět přesně určit, ale vůbec poznat, že zdánlivě bezcenná věc stojí za záchranu.

To, co zbylo po modlitbě

Krajka podle Martinka nevznikala jen jako ozdoba nebo součást oděvu, ale jako výsledek dlouhého procesu, který byl pevně spojený s každodenním životem žen, jejich prací i duchovním světem.

„Jsou to stovky hodin práce doslova fixované v hmotě. Někdy dokonce říkám, že je to to, co „zbylo“ po modlitbě,“ vysvětluje.

Krajkářky často pracovaly společně. Jedna z nich předčítala modlitbu, zatímco ostatní pracovaly s paličkami nebo jehlami. Pohyby měly zažité, a proto se mohly soustředit na slova, která zaznívala, nebo na tichou modlitbu. V některých regionech se u práce i zpívalo a vznikaly zde dokonce specifické krajkářské písně.

To, co ženy při práci slyšely a prožívaly, se někdy promítalo i do samotných vzorů. Motivy se mezi sebou předávaly, obměňovaly a doplňovaly a vedle tradičních ornamentů se objevovaly i prvky inspirované náboženskými symboly nebo konkrétními příběhy.

Složitější techniky se přitom nedaly naučit jen z předlohy. Zkušenější krajkářka je musela ukázat a mladší je dlouho opakovaly, než si je osvojily. Práce se tak předávala přímo mezi lidmi, z generace na generaci.

Zvláštní roli hrála krajka v klášterním prostředí, kde měla práce i duchovní rozměr. Řeholnice někdy pracovaly na jediném předmětu celé roky.

Mimo kláštery měla krajka zároveň i velmi praktický význam. Pro mnoho žen, zejména v chudších regionech, představovala důležitý zdroj obživy. I z prostého materiálu přitom dokázaly vytvořit výrobek, jehož hodnotu určovaly především čas a mimořádná řemeslná dovednost.

Krajka za dům na náměstí

Dnešní spojení krajky s lidovými kroji může být zavádějící. Na lidovém oděvu se výrazněji uplatnila až poměrně pozdě, zejména v 19. století. Předtím představovala atribut aristokracie a viditelný znak společenského postavení.

„Společnost byla striktně stavovsky rozdělená a některé vrstvy ji vůbec nesměly nosit,“ vysvětluje Martinek. Takzvané sumptuární zákony a oděvní řády určovaly, které materiály nebo ozdoby si smějí jednotlivé společenské vrstvy dovolit. Bohatnoucí měšťané se však snažili šlechtě přiblížit a svůj oděv postupně zdobili hedvábnými výšivkami i krajkami, i když za to mohli být podle zmiňovaných zákonů i trestáni.

Hodnota nejjemnějších výrobků je dnes téměř nepředstavitelná. „Za mimořádně jemný kus krajky byla vysoká aristokracie ochotná zaplatit cenu měšťanského domu na náměstí,“ uvádí Martinek. Cena neodrážela pouze materiál, ale především roky práce, vzácnou dovednost a prestiž majitele.

Ti, kdo luxusní předměty vytvářeli, z nich však často získali nejméně. V horských a pohraničních oblastech, včetně Vamberecka, představovalo krajkářství možnost obživy poté, co ustoupila těžba rud a zemědělství poskytovalo jen omezené možnosti.

„Krajkářka, která stála na začátku celého řetězce, paradoxně dostala nejméně. Každý další překupník si přidal svou marži a výsledná cena mohla být násobně vyšší.“ 

S příchodem strojní výroby se krajka stala dostupnější. Technický úspěch však znamenal sociální katastrofu pro ženy, které se ruční prací živily. „Krajku si díky tomu mohly dovolit i širší vrstvy, ale zároveň desetitisíce žen přišly o práci,“ shrnuje Martinek dvě tváře technologického pokroku.

Krajkářky jako součást průmyslové špionáže

Za zdánlivě nepatrným textilním doplňkem se skrývaly také politické a ekonomické zájmy evropských států. Benátská krajka patřila v 17. století k nejdražším luxusním výrobkům a její dovoz znamenal pro okolní země značný odliv peněz.

Francie za vlády Ludvíka XIV. proto usilovala o vlastní výrobu. Nestačilo však získat vzory. Složité techniky byly uloženy především ve zkušenosti konkrétních žen. Francouzská správa proto lákala benátské krajkářky a snažila se získat jejich know-how podobně, jako přetahovala výrobce proslulých benátských zrcadel. Krajkářky sice odcházely za hranice dobrovolně, ale vláda benátské republiky to vnímala jako jednoznačný únos. Hrozila dokonce jejich příbuzným smrtí, pokud se hned nevrátí zpátky.

Jakmile Francouzi výrobu zvládli, vytvořili vlastní krajkářský styl. Král následně zakázal používání jiné než francouzské krajky. Francouzské krajkářky získaly práci, zatímco Benátky přišly o významnou část příjmů a o prestiž v módním světě.

Krása, za kterou ženy platily vlastním zdravím

Příběh krajky není pouze historií krásy, řemeslné dovednosti a luxusu. Je také historií ženské práce, která zůstávala z velké části anonymní.

Nejjemnější nitě vyžadovaly vlhké prostředí, aby se při práci nelámaly. Krajkářky proto pracovaly ve sklepních nebo špatně větraných místnostech, často při nedostatečném světle. Dlouhé sezení v nepřirozené poloze, vlhkost a neustálé namáhání zraku měly vážné zdravotní následky.

„Když mluvíme o kráse historické krajky, neměli bychom zapomenout na cenu, kterou za ni konkrétní ženy platily vlastním zdravím.“

Při výzkumu se proto dr. Martinek nezabývá jen technikou a výtvarnou podobou předmětů, ale také životy jejich tvůrkyň. Těmto tématům se věnuje i ve své nové knize, v níž podrobněji popisuje práci v ženských klášterech. Ani klášterní prostředí přitom nebylo prosto společenských rozdílů. Vzdělané chórové sestry ze šlechtických rodin se mohly věnovat jemným ručním pracím, zatímco sestry z venkovského prostředí vykonávaly převážně těžší práce a mnohdy neuměly číst ani psát.

Řada šlechtických dívek se navíc v klášteře neocitla z vlastního rozhodnutí. Rodiny si nemohly dovolit zajistit sňatek všem dcerám, a proto je mnohdy poslaly do kláštera na výchovu a už se pro ně nevrátily. Martinek tento jev označuje jako „fenomén nevyzvednutých dcer“.

Ženské kláštery přitom dokázaly pružně reagovat na poptávku a vyráběly výšivky, krajky, zlaté nitě nebo výbavy pro šlechtické nevěsty. Vznikal tak pozoruhodný rozpor mezi deklarovanou chudobou komunit a hodnotou jejich práce.

„Nejchudší kláštery tak paradoxně vyráběly nejluxusnější předměty,“ shrnuje Martinek jeden z nejvýraznějších paradoxů svého výzkumu.

Hledání jehly v kupce sena

Výzkum Radka Martinka je dnes součástí projektu Vlákna paměti. Minulost a současnost vambereckého krajkářství, na němž se podílejí Pedagogická fakulta UHK, Vysoká škola chemicko-technologická v Praze a Národní památkový ústav. Jedním z výstupů projektu je interaktivní mapa krajkářství, která umožňuje sledovat historická centra výroby, pohyb technik i proměny krajkářské tradice v čase a prostoru.

Pro dr. Martinka znamenal projekt příležitost soustředit se na krajku v církevním prostředí, která podle něj dosud stála stranou odborné pozornosti. Původně očekával, že výzkum českých pramenů bude poměrně snadný. Opak byl pravdou.

„Když jsme dostali zadání projektu, myslel jsem si, že české prostředí bude jednodušší. Nakonec je pro mě asi nejkomplikovanějším terénem,“ přiznává. V kostelech a archivech se dochovalo málo materiálu, klášterní tvorba byla často záměrně anonymní a řada sbírek se při rušení klášterů nebo změnách vlastnictví rozptýlila.

„České klášterní krajkářství a obecně krajkářství před rokem 1850 proto zůstávají badatelskou výzvou. Něco jsme našli, ale je to opravdu hledání jehly v kupce sena.“

Mezi výstupy projektu patří i výstava Krajka v Církvi. Církev v krajce – Krajka v liturgickém umění v Muzeu krajky ve Vamberku. Výstavní místnost podle něj působí trochu jako klenotnice. Návštěvníci v ní mohou sledovat vývoj krajky od 16. do 20. století a poznat různé způsoby jejího využití v církevním prostředí.

Aby byla výstava přístupná co nejširšímu publiku, vznikly na Pedagogické fakultě UHK také didaktické materiály. Patří mezi ně pracovní listy a metodické podklady pro učitele i interaktivní prvky, které si mohou návštěvníci sami vyzkoušet.

Výstavu doprovází stejnojmenný kritický katalog. Publikace se věnuje dějinám krajkářství, teologické symbolice průsvitných látek, životu a práci žen v klášterech i příběhům předmětů, které se do kostelů dostávaly například jako osobní dary.

„Církevní krajka je podle mě v evropském kontextu zpracována nejméně. Neznám jinou publikaci, která by ji pojala v tak širokých historických, materiálových a teologických souvislostech,“ říká její autor. Kniha má zároveň připomenout hodnotu předmětů, které dnes mohou být považovány za zastaralé nebo zbytečné, a přitom v sobě uchovávají hluboký duchovní vztah i mimořádné lidské úsilí.

V detailu není ďábel, ale dokonalost

Budoucnost krajkářství podle Martinka nespočívá v pouhém opakování historických vzorů. Každá doba má právo hledat vlastní způsob vyjádření. Princip krajky se může uplatnit v současném umění, módě, designu, fotografii nebo v digitální tvorbě. Důležitý je i samotný návrat k ruční práci v době, kdy velká část lidí tráví pracovní den u počítače.

Pro Radka Martinka zůstává krajka především školou pozornosti. Odhaluje se pomalu a člověka nutí přijít blíž. Známé rčení o ďáblovi ukrytém v detailu proto obrací.

Na Radka Martinka kdysi zbylo téma, které ostatní přehlédli. Dnes právě on ukazuje, kolik historie mohou skrývat věci, jež jsme se naučili přehlížet, třeba staré krajky a výšivky po babičkách uložené na dně skříně.

 

 

Výstava a kniha Krajka v Církvi. Církev v krajce – Krajka v liturgickém umění je výstupem projektu DH23P03OVV022 – Vlákna paměti. Minulost a současnost vambereckého krajkářství. Poskytovatel: Ministerstvo kultury; NAKI III – program na podporu aplikovaného výzkumu v oblasti národní a kulturní identity na léta 2023 až 2030.
www.vlaknapameti.cz/