Když věda naslouchá člověku. Doktorandky UHK získaly podporu kraje pro výzkum lidské zranitelnosti a identity

Projekt Kristýny Petkov s názvem Perioperační zranitelnost pacienta jako výzva moderní medicíny propojuje její zkušenost lékařky s odrazem filozofie a etiky. „Když pacient přijede na sál, čeká ho veliká věc. Přijde o své vědomí, vydává své tělo do rukou druhých. A my ho často v technickém prostředí a pod tlakem výkonu jen rychle uspíme, přičemž víme, že stres má velký vliv před operací, během a vlastně i po ní při rekonvalescenci,“ popisuje Petkov okamžik, který ji přivedl k výzkumnému tématu.

Jako anestezioložka si všímala, že předoperační úzkost není jen subjektivním pocitem, ale má i měřitelné fyziologické dopady. „Jakmile pacienta napojíme na monitor, vidíme v číslech, jak moc se bojí, vyšší tlak, tepová frekvence, třes... Velká úzkost také vede k obtížnějšímu usínání a tedy i větší spotřebě léků,“ říká. Přesto je podle ní tento mezní okamžik v odborné debatě i v etických úvahách překvapivě málo reflektován. „Je to křižovatka v životě člověka. Mnoho pacientů popisuje strach, že se z anestezie už neprobudí. To přece není něco, co bychom měli bagatelizovat.“

Ambicí projektu je přispět k citlivější komunikaci a vzdělávání budoucích zdravotníků. Kristýna Petkov plánuje své poznatky uplatnit například ve výuce etiky a filozofie mediků a studentů ošetřovatelství. „Nejsme automechanici. Nestaráme se o rozbitý stroj, ale o člověka v jeho celistvosti,“ zdůrazňuje. Sama dnes působí také v domácí hospicové péči, kde je podle jejích slov na lidský rozměr času i prostoru více.

Kontrast mezi rušným, výkonově orientovaným prostředím operačních sálů a intimní atmosférou péče o umírající pacienty její výzkumné otázky ještě prohloubil. Vedle práce a doktorského studia se věnuje rodině a domácímu vzdělávání svých dětí a právě střídání těchto světů jí podle vlastních slov pomáhá udržet rovnováhu.

Silnou oporu nachází na Pedagogické fakultě UHK, kde její odborná cesta před lety začala bakalářským studiem Transkulturní komunikace v době mateřské dovolené. Právě zde se poprvé systematicky setkala s filozofií a etikou, které dnes tvoří páteř jejího výzkumu. Na Katedře kulturních a náboženských studií podle svých slov našla nejen intelektuální zázemí, ale i lidskou podporu a otevřený dialog. „Já jsem tady nadšena. To prostředí je nesmírně stimulující,“ říká a oceňuje jak inspirativní vedení vyučujících, například vedoucího katedry profesora Tomáše Petráčka, tak přátelskou atmosféru mezi kolegy-doktorandy. Možnost rozvíjet mezioborové téma na pomezí medicíny a humanitních věd vnímá jako výjimečnou příležitost, kterou by jinde hledala jen obtížně.

Obdobně to vidí i Hana Bednaříková, která studuje stejný doktorandský program. Obě doktorandky navíc tráví poměrně hodně času společnými debatami o lidské identitě, víře i lidském vědomí v mezních situacích. „Moc mě baví se o těchto otázkách bavit s Kristýnou, protože je to člověk z jiného náboženského prostředí, pomáhá mi to tříbit vlastní postoje,“ říká Hana Bednaříková.

Projekt Hany Bednaříkové s názvem Tvář ve válce vznikl z bezprostřední potřeby porozumět událostem 7. října 2023 v Izraeli a jejich dopadu na životy konkrétních lidí. „Pro mě to byl opravdu existenciální otřes,“ vzpomíná. Krátce po vypuknutí konfliktu začala oslovovat české židovské ženy žijící v Izraeli i v České republice, aby zachytila, jak tuto situaci prožívají a jak se promítá do jejich víry a identity. Její výzkum se ptá, „kdo je člověk v takové mezní situaci“ a jak se proměňuje sebepojetí ženy, která je svědkem války a jejích důsledků.

Její výzkum klade důraz na osobní zkušenost a její dvojí výklad – ženy samy vyprávějí svůj příběh a výzkumnice jej dále reflektuje. „Ta metoda je založená na dvojité hermeneutice, na porozumění smyslu,“ vysvětluje. Nepracuje proto s předem stanovenými hypotézami, ale nechává významy vyvstat z výpovědí samotných respondentek. Výsledky projektu nemají zůstat jen v akademickém prostředí – ambicí je také vytvořit metodické a edukační materiály pro školy a otevřít citlivé téma identity, jinakosti a předsudků širší veřejnosti.

Práce s takto bolestnými příběhy však vyžaduje i vypořádání se s vlastním vnímáním. Hana Bednaříková otevřeně mluví o důležitosti supervize a podpoře školitele, ale také o nutnosti sebereflexe, která je součástí samotné metody. „Tématu se věnuji i kvůli sobě, ten proces hloubkového zkoumání mi hodně pomáhá se s tím vyrovnávat,“ říká.

Silné zázemí nachází na Pedagogické fakultě UHK. Prostředí katedry podle ní stojí na respektu a otevřenosti. „Mám pocit, že nás tady berou skutečně jako lidi, i když to může znít trochu zvláštně. Lidem na katedře důvěřuji, vím, že se můžu svěřit, že jeden druhého respektujeme,“ říká a oceňuje možnost svobodně diskutovat, sdílet pochybnosti i hledat vlastní cestu. Přestože Hana Bednaříková nemívá mnoho volného času, i s ohledem na to, že ke svým akademickým a rodinným aktivitám ještě učí na základní umělecké škole, ráda tráví čas s Kristýnou Petkov a dalšími kolegy a kolegyněmi nad intelektuálními debatami, ale třeba i hrou na housle.

Katedra kulturních a náboženských studií, PdF UHK

Podpora talentovaných vědeckých pracovníků Královéhradeckého kraje