„Chytrá domácnost, staré nerovnosti“: Nina Andrš Fárová o genderu, AI a San Franciscu

Společnost se i díky technologiím mění, co ale zůstává je, že ženy mají složitou roli: tu v domácnostech i tu v Hollywoodu. Že je obojí propojené a filmy reprezentují odraz současné reality, popisuje socioložka na komiksové Wonder Woman. Dřív byla tato superhrdinka feministkou se vším všudy, například chodila na feministické přednášky na univerzitu, hájila myšlenky sesterství a solidarity mezi ženami, zato dnešní komerční adaptace ji vykreslují výrazně opatrněji. 

„Možná proto, aby se film líbil hlavně mladým mužům, kteří jsou cílovou skupinou filmů o superhrdinech,“ vysvětluje Nina Andrš Fárová s tím, že zahraniční výzkumy už delší dobu pozorují nárůst antifeminismu, toxické maskulinity a manosféry.

„Naopak u jiných titulů, například snímku Barbie, vidíme naopak feminismus přímo jako hlavní téma. Nemyslím si ale, že to je nezištně ve prospěch feminismu. Ženy představují obecně polovinu publika, snaha zavádět jim blízká témata tak má komerční původ. Pokud to však přinese pozitivní změnu, je to jen dobře.“

Ve výzkumu se věnujete chytrým domácnostem a genderu. Způsobuje technologický pokrok pozitivní změnu v rozdělení domácích prací tím, že některé významně ulehčí?

 

U některých technologií je to právě naopak. Chytré domácnosti nás zcela neosvobozují od domácí práce. Často se tvrdí, že technologie nám výrazně ulehčí život, že „všechno udělají za nás“. Ale není to pravda. Pomohou s drobnostmi, ale objem práce se vlastně výrazně nesnižuje. Ty technologie totiž mnoho věcí stále neumějí.

Typický příklad je robotický vysavač. Než ho pustíte, musíte před ním uklidit, aby se dostal, kam potřebujete. A po jeho práci taky třeba dočistit rohy, vysypat zásobník... Ve výsledku nám technologie přidávají nové činnosti. A to se týká i genderu: když domácí práce nezmizí, nerovnosti přetrvávají.

Zajímavé je, že muži v tomto kontextu často získávají nové privilegované postavení. Ne nutně záměrně nebo negativně, ale jsou to obvykle oni, kdo technologie do domácnosti přináší, instalují je, spravují. Stávají se z nich takoví „administrátoři domácnosti“. A druhý člen domácnosti, často žena, k tomu pak nemá stejný přístup.

Takže technologie mohou přinášet i nové konflikty?

 

Přesně tak. Například když má muž plnou kontrolu nad chytrým systémem, který ovládá teplo, světlo, kamery, a partnerka do něj nemá přístup, nebo ani nemůže mít, protože aplikace umožňuje jen jednoho administrátora. Někdy partnerka nechce, někdy nemá čas nebo prostor si to osvojit, ale často to je i čistě technický problém, víc uživatelů se stejnými právy aplikace nepodporuje.

Souvisí to i s takzvanou genderovou digitální propastí. Už od dětství je jasné, s čím si hrají holky, s čím kluci, k čemu je společnost vede. Kluci častěji pokračují na technické školy, dívky méně. A pak se to odráží na pracovním trhu i ve vývoji těchto technologií, navrhují je muži, testují je na mužích. Je to začarovaný kruh, který není biologicky daný, ale kulturně a společensky vytvářený.

Asi nejvýraznější současný technologický pokrok jsou velké jazykové modely a AI? Může umělá inteligence něco změnit?

 

Jsou výzkumy, které ukazují, že AI může reprodukovat genderové stereotypy, protože je trénována na datech, která ty stereotypy obsahují. Například když se AI zeptáte na „female leadership“ versus „male leadership“, dostanete různé výsledky. U žen se objevují pojmy jako emoční podpora, péče, zatímco u mužů jsou to víc strategické nebo autoritativní prvky.

V rozhovoru pro časopis Vogue jste mluvila i o genderových rozdílech mezi mladou generací. Proč jsou mladé ženy progresivnější a muži lpí na tradičních hodnotách?

 

Tyto rozdíly sledujeme v zahraničních výzkumech už nějakou dobu. Například ve Velké Británii se ukazuje velmi silně, že mladí muži mají tendenci k větší konzervativnosti, zatímco mladé ženy jsou spíš liberální. V Česku zatím ten trend není tak výrazný, alespoň podle dostupných dat. Ale neznamená to, že se to nemůže postupně proměnit.

Obecně platí, že ženy bývají v otázkách spojených s genderovou rovností nebo právy LGBTQ+ komunity progresivnější, to se potvrzuje dlouhodobě. Co se teď mění, je kontext. Objevují se nová témata, jako je manosféra, toxická maskulinita a s nimi i nové výzvy pro mladé muže, kteří hledají svou roli ve světě.

Do toho vstupují sociální sítě, které mohou určité konzervativní narativy zesilovat algoritmicky. A i když samozřejmě na sociálních sítích existují různé pozitivní vzory, mohou mladé lidi uzavírat do názorových bublin, zejména pokud jsou zrovna zranitelní nebo hledají identitu.

Fulbright ve Spojených státech byla příležitost, díky které jste se k tématu chytrých domácností a genderu začala věnovat. Co ovlivnilo vaše rozhodnutí získat zkušenost z USA?

 

Já jsem vyrůstala v 90. letech, kdy k nám ve velkém dorazila populární kultura z USA. Konkrétně San Francisco jsem měla úplně zidealizované. Bylo to dějiště všech zajímavých filmů a hudebních videoklipů. V mojí hlavě to bylo nádherné město. Vždycky jsem se tam chtěla podívat.

Dokonce jsem jako malá měla puzzle s Golden Gate Bridge, úplně náhodně. Nicméně když jsem hledala možnosti postdoktorského pobytu, hledala jsem primárně v USA. Kolegyně z Nizozemska mi doporučila svou kolegyni právě v San Franciscu, a to jsem si říkala, že už náhoda být nemůže. Od té doby pro mě jiná varianta neexistovala. A dopadlo to.

Splnilo San Francisco vaše představy?

 

Myslím, že ano. Vím, že na San Francisco mají lidi různé názory, mnozí jsou až znechuceni tím, jak to tam vypadá na ulicích. Není to „vyleštěné“ město jako třeba evropská velkoměsta. Ale to je spíš problém celé Ameriky. V Kalifornii se víc shromažďují lidé bez domova nebo zranitelné skupiny, jednak kvůli počasí, jednak kvůli sociálnímu systému, který je tam progresivnější.

Já jsem to ale vnímala jinak. Jasně, někdy se člověk ocitl v nepříjemné situaci, ale to město je opravdu krásné jako z těch filmů. Ulice, mosty, domy… Připadala jsem si tam jako Alenka v říši divů.

Jaké vnímáte hlavní rozdíly mezi vysokým školstvím v USA a v Česku?

 

Určitě tím nejzásadnějším rozdílem je financování. V USA je vzdělávání placené, a to i na státních univerzitách, i když tam jsou poplatky o něco nižší než na těch soukromých. Ale studující vždy platí. A právě to podle některých kolegů způsobuje, že jsou více zainteresovaní do studia. Neříkám tím, že by placení školného mělo být ideál, ale může to mít vliv na to, jak vážně studium berou.

Zároveň je ale americké vzdělávání mnohem víc komercionalizované. Univerzity mají obrovské rozpočty, které musí nějak udržovat, a celé prostředí je mnohem silněji řízené tržními principy než u nás.

Jak konkrétně se to třeba projevuje?

 

Třeba v Kalifornii je to výrazné, tam sídlí mnoho technologických firem, které do univerzit investují nebo jim poskytují sponzorské dary. To vytváří úzké propojení mezi univerzitami a soukromou sférou. V tomhle směru je americké prostředí určitě odlišné a mnohem víc orientované na výkon a výsledky.

Na výkon a výsledky akademiků a akademiček?

 

Ano, na akademickou práci je v USA mnohem větší tlak než u nás. Očekává se od nich neustálý výkon, výstupy, publikace, výuka. Je tam vysoká míra přepracovanosti. Ten systém je opravdu hodně psychicky náročný.

Vnímala jste tu orientaci na výkon i v běžném kontaktu s lidmi, například při sběru dat pro váš výzkum?

 

Ano, a hodně silně. Když jsem sháněla respondenty a respondentky do výzkumu, bylo to násobně těžší než v Česku. Vždycky jsem musela předem velmi jasně vysvětlit, proč by měli věnovat čas rozhovoru, co z toho budou mít, jaký to má smysl. Nešlo nutně o to nabídnout peníze, často spíš o to, aby to mělo pro ně nějaký přínos.

A tohle nastavení je opravdu specifické. Byla jsem překvapená, jak obtížné bylo vůbec někoho přesvědčit, aby si udělal čas. V Česku je to v tomhle směru mnohem otevřenější.

Další vědecké téma, o kterém v současnosti publikujete, je antifeminismu ve vzdělávání. Jak se tyto tendence projevují?

 

Je to celé široké téma, ale třeba velmi běžným příkladem je, že máme odlišné představy o učitelkách a učitelích. Říkáme si, že učitelky jsou pečující, frustrované, opatrné, zatímco učitelé jsou ti vtipní, hrají si s dětmi, jsou víc v pohodě. Tohle dělení je často bráno jako dané „od přírody“, ale ono reprodukuje stereotypy a ovlivňuje i to, co od lidí ve školství očekáváme. A ti, kdo do těchto škatulek nezapadají, pak mají těžší pozici.

Silnější antifeministické tendence pak vidíme spíš na politické úrovni, třeba v útocích proti genderové výuce, tvrzení, že feminismus je škodlivý, že ve školách je „moc žen“ a že to poškozuje hlavně chlapce. Objevuje se pojem re-maskulinizace školství. To je představa, že školství potřebuje silnou, autoritativní mužskou postavu. To je velmi problematický náhled.

V čem je to konkrétně problematické?

 

Když jsem prováděla výzkum na prvním stupni základních škol, zjistila jsem, že muži tam musí hodně balancovat to, jak se projevují. Na jednu stranu se od nich očekává autorita, řád, schopnost „srovnat děti“. Na druhou stranu musí být i citliví a pečující, protože pracují s malými dětmi. A to jde někdy proti představě „tradiční mužnosti“. Musí tedy kombinovat maskulinní i femininní aspekty. A tohle balancování provádí všichni, nejde tedy primárně o to, jestli je učitel muž nebo žena. Ale pro muže v tomto povolání je to v tomto smyslu náročnější.

Ve vysokoškolském prostředí se čím dál častěji objevuje i téma duševního zdraví nejen studujících. Vnímala jste toto už při svých studiích?

 

Dnes mají studující rozhodně víc možností, jak o svou duševní pohodu pečovat. Existují podpůrné služby, tady na univerzitě třeba UHK Point. Není jich sice mnoho a dostupnost se zlepšuje pomalu, ale ten rámec tu je.

Za mých studií se o tom téměř nemluvilo. Když jsem zažila něco náročného, říkala jsem si, že to prostě musím „vydržet“, počkat na nový semestr, změnit kurz... Nepřišlo mi, že bych měla možnost to řešit jinak. Dneska mají studující kromě možností hlavně větší povědomí, že se o tyto věci můžou a mají starat. Jsou si vědomi, že je v pořádku vyhledat pomoc nebo podporu.

Vlastně mám pocit, že dnešní generace má v tomto větší kompetenci než jsme měli my. A že bych se i já mohla od nich leccos naučit, třeba jak zvládat stres nebo si lépe nastavit hranice.

Pracujete na Katedře sociologie FF UHK, jste garantkou programu sociologie. Co vás na práci v akademické sféře baví a co ne?

 

Na rovinu, psaní akademických článků mě nebaví vůbec. To bych klidně vynechala. Ale dělání výzkumu mě naplňuje a výuka mě baví opravdu hodně. Považuji za výhodu, že se můžu věnovat jak výzkumu, tak studujícím, neumím si představit jedno bez druhého.

Největší radost mi přináší právě kontakt se studujícími. Když vidím, že je něco opravdu nadchne, že se do tématu ponoří, že mi dají pozitivní zpětnou vazbu, třeba při vedení bakalářky, to je pro mě to nejcennější. Ne článek, ne grant, ale tyhle lidské momenty. A studující by klidně mohli tu zpětnou vazbu dávat častěji!

Proč jste si jako obor vybrala sociologii? Předcházelo tomu nějaké konkrétní téma nebo životní zkušenost?

 

Musím říct, že jsem si sociologii vybrala úplnou náhodou. Byla jsem pilná studentka, ale neubírala jsem se nějakým konkrétním směrem. Změnilo se to, až když jsem nastoupila na vysokou. Možná to souvisí i s tím, že na střední škole jsme neměli moc inspirativních předmětů. Až na vysoké mi sociologie úplně otevřela oči. 

Vím, že to zní jako klišé, ale opravdu mi to ukázalo nový svět a nová témata. Hlavně témata spojená s mocenskou nerovností, nejen genderovou, ale i dalšími formami nerovnosti. Naučila jsem se nahlížet na svět perspektivou zranitelných skupin a uvědomila jsem si, že opravdu nejsme všichni na stejné startovní čáře. Nerovnosti jsou reálně přítomné a projevují se ve společnosti velmi konkrétně.

Jak byste představila UHK někomu ze zahraničí?

 

Řekla bych, že Hradec Králové je krásné město, kde se dá příjemně strávit několik měsíců nebo i let. Univerzita je přátelská a otevřená. Bez nadsázky. A filozofická fakulta má výhodu v tom, že je menší, což umožňuje osobní přístup, diskuze, a možnost se opravdu poznat.

Máme tady hodně zahraničních studujících a debaty, které s nimi vedeme, jsou velmi inspirativní. A i my, zaměstnanci, máme spoustu možností vyjet ven čerpat zkušenosti ze zahraničí. Na to, jak je UHK malá, je velmi mezinárodní, to je podle mě velké plus.

Katedra sociologie, Filozofická fakulta UHK