Příběh budovy C

POČÁTKY PEDAGOGICKÉ FAKULTY 

Právě jste vstoupili do nejstarší budovy Univerzity Hradec Králové, kde sídlí Pedagogická fakulta. Ta byla oficiálně založena v roce 1964, ale budovu využívala už od roku 1959, kdy v ní sídlil její předchůdce Pedagogický institut, jehož cílem bylo systematické a institucionální vzdělávání učitelů pro oba stupně základní školy. 

Když procházíte zdejšími chodbami, neobklopují vás jen stěny – ale dějiny českého školství – od konce 19. století se tu v lavicích střídají generace budoucích učitelů, účetních nebo úředníků. Historie je tu doslova vepsaná do zdí, tak se pojďme podívat na hlavní mezníky domu s číslem 301.

Začneme v období sebevědomé moderny, kdy vzkvétala česká kultura, architektura i vzdělanost s touhou vyrovnat se velkým evropským metropolím. Ve světě zároveň vrcholil zlatý věk průmyslové revoluce a moderny – epochy, která spojovala technický pokrok s novou estetikou, optimismem i nervozitou z přelomu věků. A právě v tomto období vzniká budova 301, jejíž příběh se začíná psát v 90. letech 19. století. 

Přeneste se pomyslně do roku 1895, nacházíme se v královském věnném městě, kde se právě ustanovil sbor pro zřízení a vydržování obchodní akademie v Hradci Králové, tzv. curatorium, v jehož čele stál purkmistr František Ulrich. 

Vyšší hospodářská škola zde našla své zázemí 15. září 1897. Jaké kroky tu sehrály hlavní roli? Především vkus tehdejšího starosty Ulricha, kterému imponovala Vídeňská škola Otty Wagnera. Proto oslovil pro vypracování návrhu budovy jeho studenty, spolužáky Huberta Gessnera a Otakara Béma.

Vídeňští architekti poté zvítězili v řádné soutěži konané v dubnu 1896 v konkurenci dvanácti architektonických návrhů a dnes díky nim můžeme obdivovat působivou budovu, která byla jednou z prvních českých staveb ve stylu klasicizující secese – architektonickém stylu kombinujícím dynamické křivky secese a racionální symetrii klasicismu. 

V dubnu 1896 se v novinách objevil výsledek soutěže nejlepších náčrtů na novou školu. První místo od Kuratoria školy dostali zmínění architekti, jejichž plán se jmenoval Merkurova hůl, což je mimochodem narážka na typický znak obchodu (na ten se odkazuje i fasáda budovy). Návrh tenkrát získal cenu ve výši pět set korun a později byl, spolu s ostatními návrhy, vystaven v divadle Hradce Králové, aby je  zhodnotila i veřejnost.

Stavbou byl pověřen architekt Čeněk Křička z Kolína, dozor provedla komise z kuratoria školy s hlavním inženýrem Tomášem Suhradou. A komu byly přiděleny jednotlivé práce? Stavitelské vedl Karel Doškář ze Sobotky, truhlářské František Ossendorf, zámečnické Vojtěch Kulhánek, natěračské Antonín Petr a sklenářské Jan Kopp, oba z Hradce Králové. Řemeslníků, kteří se chtěli podílet na velkolepé stavbě, bylo mnoho a často nabízeli za své práce i slevu. 

Stavba postupovala překvapivě rychle, stavět se začalo přibližně v srpnu 1896 a už v polovině září 1896 stálo přízemí i první patro, v prosinci proběhlo zastřešení a v září 1897 byla budova dokončena, vysvěcena a slavnostně otevřena. Měsíc poté už ji začali navštěvovat první studenti. Jak tehdy vypadala velkolepá událost?

1. září 1897 se Vyšší obchodní škola důstojně vysvětila za přítomnosti žáků a učitelů v kapli sv. Klimenta, odkud špalír pokračoval do čp. 301, kde už čekali zástupci vlády a školství. Po písni Hospodine pomiluj nás se vykropila všechna poschodí a starosta František Ulrich ve svém proslovu mimo jiné řekl: „Důstojná a vhodná budova je podmínkou zdárného vývoje školy. My budovu důstojnou máme, a proto v dobrou budoucnost našeho mladého ústavu věříme.“

Hradec Králové tehdy zažíval velký společenský i hospodářský rozmach. Podnikání kvetlo a s ním rostla i poptávka po vzdělaných mladých lidech s kvalifikací. Společnost zkrátka cítila potřebu vychovat novou generaci obchodníků, bankovních úředníků a město na ni odpovědělo.

8 UDÁLOSTÍ, 8 NÁZVŮ 

Příběh budovy, která má dnes v rámci univerzity označení C, je tvořen nejen veřejným působením, místními zvyky, dobovými příběhy a kulturní atmosférou Hradce Králové, ale také osudy jednotlivců a tím, jak místem procházely dějiny – dvě světové války, převratné roky 1948, 1968 a 1989. To vše mělo vliv nejen na chod budovy, ale i její názvy.

• Do počátku 20. století se budova jmenovala Vyšší obchodní škola, což se změnilo v roce 1903, kdy byla přejmenována na Obchodní akademii. 
• Rada okresního národního výboru v Hradci Králové se 30. 5. 1945 usnesla, že na počest Jiřího Purkyně, pravnuka Jana Evangelisty Purkyně, který byl v roce 1942 zastřelen v Mnichově, změní název na Obchodní akademie Jiřího Purkyně. 
• V roce 1949 byla však celá budova zestátněna a název změněn na Vyšší hospodářskou školu. 
• S rokem 1960/1 se instituce mění na Střední ekonomickou školu a stěhuje se na dnešní Filozofickou fakultu. O rok později se přesouvá na tř. ČSA. 
• Ve školním roce 1959 už zde sídlí Pedagogický institut. 
• Pedagogická fakulta v Hradci Králové vznikla 1. září 1964, a to spojením zanikajících Pedagogických institutů v Hradci Králové a v Pardubicích. 
• 1. 7. 1992 se zákonem přetransformovala na školu univerzitního typu, Vysokou školu pedagogickou v Hradci Králové, z níž se postupně v roce 2000 zrodila Univerzita Hradec Králové. 

Nové tisíciletí, nový název, nové fakulty. Proběhla řada změn, ale jedno zůstalo stejné. Historická budova dostála svému původnímu účelu a dodnes slouží ke vzdělávání. Nabízí možnosti v akreditovaných učitelských, ale i neučitelských programech. Po dobu své existence se v čele vystřídalo 12 děkanů a od roku 2024 vede fakultu děkanka Nella Mlsová.

128 LET PROMĚN: MALÉ A VELKÉ DĚJINY BUDOVY

Od historie názvů přejdeme do velkých dějin i historie každodennosti, jaké se promítly nejen do chodu budovy, ale i do architektury a vzhledu. Pojďme se přenést opět do první pol. 20. století, kdy na budově působila výrazná osobnost prof. Otakar Šimek, ideál středoškolského profesora, který tu vyučoval v období Rakousko-Uherska a za dob první republiky. Žák spisovatele, literárního kritika a novináře Františka Xavera Šaldy studoval na Sorbonně a v Hradci Králové vyučoval němčinu a francouzštinu, byl kritikem, přispíval do časopisu Lumír. Literární historik si naše malé město dle výpovědi zamiloval. „Přestože je Hradeček malý, má vysokou kulturní úroveň,“ popisoval Šimek a dodával, jak nádherná je lipová alej, jež voní pod okny budovy C dodnes, jak překrásné je jezero labské, náměstí a ulice nebo sobotní trhy, které se na nábřeží vrátily. 

Právě nestor Obchodní akademie prof. Šimek vypověděl, že způsob, jakým se moderní budova v době svého vzniku vlamuje do starého města a jeho poklidného venkovského rámce, dokládá její průkopnický význam při budování moderního města. 

Za Rakousko-Uherska měl učitel vysokou společenskou prestiž, ale vyžadovala se po něm naprostá loajálnost k monarchii a žádné politické činnosti. Učitelé trávili své večery v restauracích, divadlech, na přednáškách nebo vyjížděli do okolí. Samotné školní prostředí bylo přátelské, ale platila tu striktní pravidla – dbalo se na dodržování předpisů, které neomlouvá ani nemoc. Tento přístup se mění až po roce 1918. 

Za prof. Šimka tu vyučovalo 103 učitelů a 5 učitelek, což je velmi zajímavé číslo vzhledem k tomu, jak se situace má dnes. V roce 2024 totiž na Pedagogické fakultě působilo 166 akademických pracovníků, z toho 94 žen. 

Budova během 128 let plnila mnoho funkcí. A i když ty vzdělávací naštěstí převládají, obě světové války dokládají, že tomu tak nebylo vždy. Během té první byla do zbraně povolána řada profesorů i studentů a budova se opakovaně zabírala a využívala pro vojenské účely. Poprvé po vyhlášení mobilizace během léta 1914. Teprve koncem září byla vrácena školnímu provozu. Podruhé se udál zábor v únoru roku 1915, kdy se akademie proměnila v důstojnickou školu tří pluků polního dělostřelectva. 

Koncem roku 1916 už byla budova zabraná celá a náhradní prostory měla v budově Záložního úvěrního ústavu a v Měšťanské besedě.  

Za druhé světové války vyučování probíhalo, ale bylo neustále rušeno a dušeno. Učebnice se stahovaly, knihy z knihoven vyřazovaly, mapy obzvlášť. Naopak se zvyšoval počet hodin němčiny. Učitelé i studenti byli využíváni k válečným úkonům. Ve školním roce 1944/45 se v českých zemích výuka zastavuje úplně a profesoři i žáci jsou nasazeni do podniků pro válku.

1. srpna 1944 bylo první i druhé patro školy zabráno pro bývalou německou brannou moc. Prostor obývalo 250 pomocnic letecké zbraně. V I. poschodí ještě zbyly učebny a kanceláře, ale ty postupně zabírali Němci. 14. prosince téhož roku zabrali i ředitelnu, kde si zřídili svou kancelář. Na počátku roku 1945 byla výuka narušena úplně.

Na konci května 1945 vzala nacistická nadutost rychlý konec. Na dvoře, v kotelně i prádelně se tehdy hromadně pálily dokumenty a spisy. Oheň byl tak intenzivní, že se musela po celé budově neustále pouštět voda do oběhu, aby se přehřátý kotel neroztrhl.

8. května 1945 se všechno mění. Z rozhlasu zní totiž zprávy o bojích na pražských barikádách, ve městech mizí německé nápisy a na domech se objevují československé vlajky. Co se děje v budově na nábřeží? Před vchodem stále stojí tříčlenná německá hlídka v plné zbroji, což ale nezastaví tehdejšího ředitele školy, jenž spolu se školníkem vstoupí dovnitř a prohlásí, že musí odstranit německý název. Školník nápis okamžitě strhává, a to za přítomnosti stráže, která jen mlčky přihlíží.

V sobotu odpoledne už Hradcem vlají československé prapory. Jeden z nich vyvěšuje ředitel i ve sborovně školy, kde ještě sídlí německý polní soud. Před očima přítomných důstojníků četnictva připomíná, že Německo podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci, a vyvěsí vlajku jako jasný symbol svobody a návratu českého školství do Hradce.

Vyučování se znovu rozběhlo 4. června 1945, nový školní rok začal 3. září. Budova ale nenese jen příběh výuky nebo zabrání prostor – během okupace plnila převážně tragickou roli. Byla totiž také jednou z patnácti škol tehdejšího protektorátu, kde se museli shromažďovat židé před deportací do koncentračních táborů. Čekali tu celé dny i noci, než jim byly občanské průkazy označeny razítkem ghettoisiert – symbolem nacistické vyhlazovací politiky.

V roce 1942 se v budově tehdejší Obchodní akademie shromáždili židé povolaní k transportu. Z Hradce Králové odjely dva vlaky do Terezína: 21. prosince transport Ch s 650 osobami, o den později transport Ci s dalšími 548 lidmi. Z Terezína vedla cesta mnohých do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Válku nakonec přežilo pouhých 99 z nich.

Nechvalné roky zažila budova i později. V sobotu 21. února 1948 si žactvo vyslechlo rozhlasové vysílání, kde měl projev předseda vlády Klement Gottwald za shromáždění lidu na Staroměstském náměstí v Praze a kolo změn se opět roztočilo. Politická situace v ČSR nastolená v únoru 1948 přinesla i pro instituce vzdělávající učitele nové úkoly, které souvisely s reorganizací školství. 

Po roce 1948 došlo ke stavebním zásahům, a to kvůli nové státní moci. Prostory měly tenkrát sloužit hlavně kolektivu, takže se z kanceláří stala velká pracoviště.

Období normalizace posilovalo ideologickou výuku ještě více a školské budovy často podléhaly inspekcím, zdi poslucháren nesly hesla doby, která se po režimu mazala. V aule na studenty při přednáškách dohlížela busta V. I . Lenina, později ve větším provedení státní znak. 

V roce 1989 se do studentské stávky zapojili samozřejmě i místní. Mezi studenty probíhaly diskuze, improvizované plakátové akce a setkání s veřejností. Studenti a učitelé pak z náměstí Svobody chodili na velké demonstrace na Velké a Ulrichovo náměstí.

Přestože budova prošla stovkami změn, stále si uchovává své kouzlo a my i dnes obdivujeme rukopis architektů Béma a Gessnera z 19. století, za což může zřejmě štěstí, které měla během válek, ale i citlivé přístavby, modernizace a nejnovější rekonstrukce z let 2023/25.

LINIE A TVARY: FAKULTA HOVOŘÍ JAZYKEM ARCHITEKTURY

Historická budova čp. 301 leží na pravém břehu Labe a vznikla jako vůbec první stavba po zboření hradeb. Její umístění a pojetí bylo součástí šiřoce rozmáchlého rozvoje města, během něhož došlo k rozsáhlé zástavbě mezi pravým břehem řeky Labe a Pražským Předměstím. Někteří historikové architektury ji dokonce považují za jednu z prvních, ne-li vůbec první, secesní stavební realizaci u nás – dokonce i ve střední Evropě. Patří mezi ně např. Zdeněk Lukeš, jenž toto stanovisko formuloval na sklonku 80. let ve studii Počátky secese v české architektuře konce 19. století. 

Jde hlavně o výrazné vertikální fasádní členění, jaké je prvním dokladem snahy Františka Ulricha o navázání styků se školou nové architektury.

„Ornamentální prvky na fasádě jsou odvozené zčásti z baroka, zčásti z jiných slohů, ale jejich úloha i význam jsou i při značném naturalismu nápadně podřadné a ponechávají hlavní slovo plošnému členění. Je tedy zřejmé, že průčelí budovy nese všechny rysy vyspělého secesního klasicismu.“ Tato slova potvrzuje také prof. Ing. arch. Petr Hrůša, který vedl celou rekonstrukci a dokládá, že „Budova čp. 301 je čistou architektonickou výpovědí tehdejší raně secesní moderny“.

Výstavba budovy se udála v rámci urbanistických regulačních plánů moderního města, navíc souvisela hned s prvním z nich. Plán koncipoval Josef Zámečník v roce 1890 a měl v sobě již prvky radiálních ulic a okruh v obrysu hradebního obvodu. 

Budova je též ceněna za novátorské architektonické pojetí, které souznělo s dobovými tendencemi kořenícími ve Vídni, představuje totiž jednu z prvních českých realizací, jaká vychází z Wagnerových tezí publikovaných v roce 1895 v knize Moderní architektura. Je ale vyzdvihována i pro vnitřní uspořádání, jež bylo hodnoceno jako nejmodernější a nejkomfortnější mezi českými školními budovami. Toho si byli představitelé kuratoria vědomi, a tak usilovali o to, aby budova zůstala nositelkou těchto atributů i v budoucnu. Proto padlo rozhodnutí na rozšíření budovy ještě před první světovou válkou. Záměr se však realizoval až během roku 1923. 

Než získala stavba zadní křídlo, rozkládala se v jejím středu (dnešní dvůr) vzrostlá zahrada. 

Základy přístavby byly položeny v únoru 1923 a v prosinci již probíhala výuka. Přístavbu navrhl arch. Oldřich Liska za přispění Huberta Gessnera, aby se zachoval charakter původní budovy. Stavbu realizoval královéhradecký stavitel Josef Novotný, dozor nad přístavbou a opravami původní budovy měl městský vrchní inženýr Karel Friedrich a městský stavební referent Engelbert Ruffer. Původně trojkřídlá budova s otevřeným dvorem tak získala čtvrté křídlo, které budovu uzavřelo a je ze všech nejdelší. K 33 stávajícím místnostem přibylo nových 23 – 14 samostatných učeben, 10 samostatných učeben odborných, 12 samostatných místností pomocných , 5 místností správních a dozorčích, 3 jiné školní místnosti, 12 místnosti obytných. 

Díky přístavbě se změnila i dispozice některých místností, např. ředitelna se přenesla z přízemí do místnosti dnešní kanceláře děkanky. V nové části se začalo vyučovat už 9. prosince 1923, veškeré práce na dostavbě však byly dokončeny až v roce 1926, kdy se do auly instalovaly dva elektrické secesní lustry z mědi a mosazi od hradecké zámečnické odborné školy. Jeden lustr se nachází nad hlavním schodištěm při vstupu do druhého patra.

V roce 1935 v budově přibylo v některých místnostech ústřední topení. 

Budova leží na náměstí Svobody, jehož koncepce a vznik jsou výsledkem stejného územního plánu. Náměstí má lichoběžníkový půdorys, z něhož se paprskovitě větví tři základní městské ulice – ulice V Lipkách, Gočárova třída, ulice Švehlova. Struktura větvení odpovídá klasicistní kompozici trojzubce, což uvidíte i na Piazza del Popolo v Římě.

Samotné náměstí Svobody bylo ještě před první republikou náměstím Františka Josefa I. Po skončení první světové války se stalo náměstím Svobody. Ovšem roku 1937 bylo na počest druhého československého prezidenta přejmenováno na náměstí Dr. Edvarda Beneše, což se změnilo zpět dva roky poté. V roce 1940 vznikl název Labské náměstí, což nevyhovovalo Němcům, kteří ho v roce 1942 přejmenovali na Mozart Platz. Od té doby se neslo náměstím spousta názvů, v roce 1945 Leninovo náměstí, v roce 1961 náměstí Petra Jilemnického, od roku 1970 náměstí V. I. Lenina a od roku 1990 opět náměstí Svobody. 

V roce 1947 byla na budovu umístěna busta Jiřího Purkyněho od sochaře Ladislava Zívra. 

Dnes již patří budova na Seznam kulturních památek, na tento list byla zapsána 20. 1. 1981. Stavba je navíc památkově chráněna, a to od 3. 5. 1958. 

SLOVO ARCHITEKTA PETRA HRŮŠI

„Budova je z hlediska – Stavby měst podle uměleckých zásad Camilla Sitteho – v čisté urbanistické pozici ve vztahu k nově založené situaci konce 19. století po zbourání obranného systému města,“ popisuje architekt Petr Hrůša a dodává, jak je logické, že je objekt památkově chráněnou kulturní památkou. 

Když vezmeme v potaz počet změn, jaké budova ustála, je až neuvěřitelné, že v ní nedošlo k zásadním stavebním zásahům, které by stavbu trvale poničily, jako tomu bylo u jiných staveb. „Už v roce 1921 bylo rozhodnuto realizovat bez narušení Gessnerovy autorské práce s vhodným doplněním koncepce již dříve plánovanou přístavbou školy, uskutečněnou v roce 1923,“ popisuje Hrůša. 

„Z oprav většího rozsahu se jedná v poslední době o výměnu střešní krytiny a oken. To vše znamená, že se u tohoto objektu dodnes dochovalo původní využití, zachováno bylo původní architektonické článkování, obstály původní stavební konstrukce a podstatné konstrukční parametry i s některými byť poničenými, ale napravitelnými detaily včetně vlastních původních stavebních součástí.

Frontální část se vkusně monumentalizuje 2 vystouplými bočními pseudorizality – nepatrná část stavby vystupující do prostoru – s osovou skladbou okenních os s oblými rohy, v bočních křídlech pokračují osy oken v pravidelném rytmu s mírně vystouplým pseudoarkýřem k přednímu hlavnímu rizalitu – část stavby vystupující do prostoru. Zadní křídlo, pocházející z roku 1923 funguje výborně dispozičně, architektonicky jako již méně exponovaná, zjednodušená secesní stavební fáze.“

Protože památková ochrana je tu namístě, předložili architekti velmi citlivý návrh na rekonstrukci, jehož ideou bylo nalézt to, co je adekvátní jak z hlediska nových nároků, tak z pozice pozoruhodné původní architektury jako památky. Úpravy se tak opírají o stoleté fungování budovy, jsou ohleduplné a dílčí, týkají se vesměs prostorového uspořádání.

Všechny úpravy musely být nově posouzeny nejenom z hlediska dispozic, ale i požární bezpečnosti. Cílem bylo vrátit chodbám původní charakter – znovu je propojit po celém obvodu budovy, doplnit repasované dveře s původními motivy a rozměry, odstranit nepůvodní dřevěné příčky a přiblížit vnitřní uspořádání původní koncepci. Chodby byly totiž v minulosti často zúžené, předělené nebo zaslepené, a dnes jsou opraveny tak, aby tvořily souvislý celek.

Proměny budovy v detailech:

• Některé jednokřídlé dveře z 60. let jsou nahrazeny replikami původních dvoukřídlých kazetových dveří s profilovanými zárubněmi.
• Štukatury a podlahy jsou opraveny v duchu původního materiálového a barevného řešení. 
• Suterén se prohloubil a navíc v něm vznikly nové učebny, včetně auly s novou moderní akustikou. Aula se tak stala stěžejním prostorem pro prezentaci hudebních představení včetně varhanních koncertů. 
• V podkroví mladší části budovy přibyla výtvarná učebna. Vestavba je pietní, bez zásahů do historické podoby. Neobešla se však bez přidání soudobě sofistikovaných profilů ploch střešního zasklení. 
• Střecha byla opravena s nadkrokevní izolací, citlivě ke stávajícím krovovým konstrukcím. 
• Porušené dřevěné konstrukce krovu jsou nahrazené, očištěné, co šlo, zůstalo původní. 
• Dvůr prošel technicko-estetickou úpravou, z části je zatravněn a doplněn o centrální zpevněnou odpočinkovou plochu.
• Celková koncepce a proporce odkazují k secesním stavbám drobné architektury, kdy je modernita ponechaná svému ukončenému vývoji ve 20. století.

Architektonická idea rekonstrukce a nového využití budovy navazuje na Gessnerův odvážný vstup do městské architektury a s úctou ho dále rozvíjí. Kombinuje se tu secesní funkční přístup s novější formální a materiálovou skladbou a s principem klasické geometrizace.

MODERNIZACE A REKONSTRUKCE

Cílem rekonstrukce bylo vedle zachování kulturního dědictví této památkově chráněné budovy zlepšení infrastruktury pro vzdělávání, vědu, výzkum a umění. Nové prostory přinesly kvalitní podmínky pro studenty i zaměstnance Hudební katedry, Katedry výtvarné kultury a textilní tvorby i pro pracovníky děkanátu. K architektonické spolupráci byl přizván již zmíněný ateliér prof. Ing. arch. Petra Hrůši. A jak samotné úpravy probíhaly? 

Sto let po přístavbě z roku 1923 se budova dočkala další velké rekonstrukce, tentokrát interiéru. Předcházela jí ale řada důležitých úprav: v roce 2015 dostala novou fasádu včetně zateplení, o rok později probíhaly přípravy a ladění projektové dokumentace na rekonstrukci interiérů. V roce 2017 byl opraven plášť a okna, přípravy však pokračovaly i v dalších letech. Teprve v roce 2023 byla podepsána smlouva se stavební společností Chládek a Tintěra a práce mohly začít. 10. srpna proběhlo oficiální předání stavby a 15. 9 byla zahájena samotná rekonstrukce. Dnes se nacházíme v renovovaných prostorách, které se slavnostně otevřely 7. 10. 

Modernizace objektu, který má jedno podzemní podlaží, tři nadzemní a půdu, trvala 707 dní a představuje nejen návrat budovy k její historické důstojnosti, ale i vykročení do budoucnosti – budova je energeticky úsporná, dostupná a technologicky vybavená pro potřeby 21. století.

Během stavebních prací proběhl i archeologický výzkum. V suterénu fakulty byly totiž odkryty pozoruhodné fragmenty barokní pevnosti z konce 18. století – dvě rozsáhlé, téměř neporušené zdi z pískovce a cihel, co souvisely s opevněním u Pražského mostu. Přesto rekonstrukce pokračovala, pouze s drobnými odchylkami od předloženého plánu oprav, a to vždy s ohledem na historické i architektonické hodnoty, které je třeba chránit.

• Rekonstrukce a modernizace zahrnovala rozsáhlé zemní i bourací práce, sanaci zemní vlhkosti, úpravy zděných i stropních konstrukcí a kompletní obnovu podlah. Součástí byly také nové rozvody technického zařízení – zdravotechniky, vzduchotechniky, elektroinstalace, měření a regulace i ústředního topení.
• Pro zachování historické jedinečnosti vznikla ručně vyrobená replika původní  cementové dlažby, kterou dnes obdivujete v chodbách fakulty. Restaurátoři se postarali o kompletní obnovu štukové výzdoby na hlavním schodišti a v přilehlých chodbách. Stejnou péči věnovali také Aule Petra Ebena, kde byly zrestaurovány původní obklady a dřevěné obložení.
• Renovace se dotkla i všech dřevěných dveří – původní byly restaurovány a doplněny novými replikami, jejichž obložky byly ručně fládrovány. Nový lesk získala i břidlicová střecha, alegorické sochy na atice budovy, hlavní vstup a vnitřní nádvoří.
• Řečí čísel: v rekonstruované budově najdete 259 oken patnácti tvarů a 167 dveří různých velikostí a tvarů.

PŘÍBĚH V METRECH A TUNÁCH

Vítejte v kapitole metrů čtverečních, počtů, kusů a detailů. Právě tady se otevírá zákulisí rekonstrukce, právě tady čísla vyprávějí příběhy. 

Bylo restaurováno: 

• 1 400 m² štukových ploch a zdobných prvků včetně zlacení,
• 300 ks dveřních křídel včetně obložek (ručně fládrováno),
• 120 m² dřevěného obkladu v Aule Petra Ebena, 
• 5 lustrů,
• 6 soch – 4 na střeše a 2 sfingy před vstupem,
• několik pastýřských prvků na vnitřních zábradlích a prvcích střechy. 

Rekonstrukce má i tento rozsah: 

• 1 500 m² bylo ručně pokryto cementobetonovou dlažbou,
• 25 odstínů barev se použilo při výmalbách, 
• 1 700 m² pokrývá krytina z přírodní břidlice,
• 1600 m3 zeminy se v objektu vykopalo, 
• 6 800 tun odpadu se odvezlo pryč, 
• 350 metrů původní šablonové výmalby a kontur pro další generace bylo fixováno a uchováno pod novou výmalbou.
  

OD STŘECHY PO SKLEP ANEB MÍSTA, CO VYPRÁVÍ

Dvoupatrová symetrická budova, jejíž půdorys připomíná otevřenou knihu – jak symbolické, má třinácti-osé průčelí a zaoblené rohy. Vedou do ní tři postranní vchody a jeden hlavní s kovanými mřížemi, jež vyrobila hradecká zámečnická škola a jde o historický kousek, který dnes střeží dvojice sfing. Když jdete po nábřeží, všimnete si i bohaté štukové výzdoby na fasádě a třeba i nápisu OLIVA (pražský velkoobchodník, politik a průkopník českého podnikání), PACIOLO (Ital, zakladatel účetnictví, matematik), SKŘIVAN (pedagog, autor českého ekonomického názvosloví), SMITH (skotský ekonom, filozof a zakladatel moderní ekonomie), ŠIMÁČEK (spoluzakladatel Živnostenské banky v roce 1886). Nebudeme vás napínat, text se nachází nad jednotlivými okny posledního patra v průčelí a znázorňuje jména, která se vztahují k obchodu či ekonomii. Dříve byla jména vedena ve zlaté barvě. 

Než vstoupíte do budovy, kde dýchají dějiny, věnujte pozornost impozantní sochařské výzdobě a dominantnímu vstupu. Sochařskou výzdobu střechy vytvořil z pískovce akademický sochař Jaroslav Maixner – dvě sfingy střežící vchod a čtyři alegorie světového obchodu umístěné na mohutných atikách nad hlavní římsou budovy. Alegorie zde zobrazují dva muži a dvě ženy držící na ramenou zeměkoule. Jedná se o ztvárnění námořní dopravy – mužská postava s lodí a kotvou na levé straně průčelí, třímající blesky jako symbol rychlosti. 

Dále je tu znázorněna administrativní a pozemská doprava – postava muže s pochodní (vpravo), což je symbol osvěty. 

Ženy pak reprezentují obchod a jeho význam ve službách národohospodářství. Jsou symbolem plodnosti země a po boku mají složené plodiny jako poklady obchodu – obilné snopy, strojové kolo pak značí zpracování pro obchod. Obě jsou stejné, jen se každá dívá na zem z jiné strany. 

Sfingy se u vchodu nacházejí od konce září 1903 a podle Maixnerova modelu je vytvořil sochařský závod firmy Hátle&Wejs v Hořicích. U vstupu mají tradičně symbolizovat strážkyně prahu, tajemství a poznání, což má kořeny již ve starém Egyptě a antickém Řecku.

Nad hlavním vchodem do budovy jsou Hlavní vchod je tvořen třemi arkádami, nad nimiž se po bocích nachází štuková výzdoba: dvě ženské hlavy, které jsou alegorií moudrosti, vzdělání, umění, múzy a také ochrany. Uprostřed najdete lva, tzv. maskaron – tradiční symbol ochrany a důstojnosti tu zvýrazňuje reprezentativní charakter vstupu. Tento antický odkaz se snoubí s kovanou dvoukřídlou mříží, opět bohatě dekorovanou, čímž dodává budově reprezentativní ráz a důrazně tak vymezuje prostor. 

Fasáda u loggie (vstup do budovy tvořený třemi oblouky) přechází do častých dekorů – závěsů z plodů a květin, které symbolizují hojnost, úrodu, kultivovanost a lidskou tvořivost. Když zůstaneme ještě před budovou, nesmíme vynechat ani symbol orla nad pravým oknem – ten ztvárňuje sílu, nadvládu ducha a ochránce – v akademickém a státním kontextu často uváděná symbolizace.

Dominantní vchod zdobí i dvě mramorové desky se zlatě uvedenými jmény zakládajících členů obchodní akademie a členů kuratoria. Další deska pak nese jména architekta, sochaře a stavitele. Právě touto cestou se vchází do vzdělávací instituce, reprezentující vzdělávání od svého počátku až do současnosti. Byla kulturním, osvětovým i politickým místem. A to hlavně na počátku své existence, kdy dominovala role reprezentativní. O této roli vypovídají dominanty – vstupní schody, které se staly nesčetněkrát prostorem pro skupinové fotografie.

V roce 1902 zahájil v budově výstavu pražský spolek výtvarných umělců Mánes, kdy bylo vystaveno přes 100 exponátů – obrazy, odlitky, sošky, řezby nebo vázy. Poté následovala výstava předmětů, nábytku a keramiky z průmyslového muzea ve Vídni. 

Za samotným foyer se otevírá působivý prostor dvouramenného schodiště s kovaným secesním zábradlím. Odsud se vchází na chodbu s učebnami, kabinety, sborovnou a knihovnou.

Na místě bývalé tělocvičny se dnes nachází Aula sourozenců Čapkových, kam se dostanete ze suterénu i prvního patra. Po rekonstrukci a prohloubení místnosti získala tato síň novou akustiku, což oceníte během poslechu dvou křídel značky Petrof. 

Ve třetím patře se nachází aula, nyní pojmenovaná po hudebníkovi Petru Ebenovi. Najdete v ní původní lustry z roku 1926 a monumentální varhany, které byly postaveny v roce 1983 firmou W. Graf Orgelbau Sursee. Jde o mechanický nástroj dokonalého provedení. Nabízí dva manuály s dvanácti rejstříky a jeho hodnota se pohybuje okolo pěti milionů korun. Varhany byly instalovány v roce 2008 a uvedeny slavnostní inaugurací.

Aula sloužila ještě počátkem 20. století jako cvičná účtárna, ale byla natolik působivá, že zde v roce 1902 uspořádalo Uměleckoprůmyslové muzeum výstavu uměleckých pomůcek k výchově mládeže. Jednotka Sokol tu měla výstavu původních obrazů malíře Adolfa Liebschera. Prostor pro pořádání přednášek tu našla i Veřejná čítárna Palackého v Hradci Králové, která v aule vedla cyklus odborných lidových přednášek.

Právě tady se pořádal i sjezd soukromého úřednictva z Čech a Moravy v roce 1902. A když přijel Louis Leger – slavista a profesor pařížské Sorbonny, zaplnil aulu do posledního místa.

Ve třetím patře se nachází nové nahrávací studio, které stojí za návštěvu. Odtud už vede jen pár kroků do zrekonstruované půdy ve čtvrtém patře. Podkrovní prostory patří k té mladší části budovy a dnes jsou plně modernizované, aby se tu pravidelně konala setkání vedoucích pracovišť nebo vědecké rady. Katedra výtvarné kultury a textilní tvorby tu má zároveň zázemí pro výuku. 

Kancelář děkanky se nachází v prostorách dřívější ředitelny ve druhém patře. 

Dříve byste v budově našli i dva byty školníků.

Než opustíte budovu, prohlédněte si nově zrekonstruované sklepní prostory. Dnes díky důmyslné rekonstrukci slouží nejen jako cesta do Auly sourozenců Čapkových, ale také tu najdete Galerii P, učebny a kanceláře.

Korzování chodbou dává možnost prohlédnout si i zrekonstruované dveře – téměř všechny původní – z dubového nebo smrkového dřeva s bohatě profilovaným ostěním a nadsvětlíkem. Stylově patří k neoklasicistní tradici, kterou je možné najít v kruhových a obdélníkových motivech (tzv. medailonky a kasetování). Na dveřích i stěnách jsou typickým dekorem pro konec 19. století. Když zůstaneme u dveří, všimněte si, že jsou nyní pokryté velmi tmavým odstínem hnědé. Tato barva jim navrátila původní vzhled. Před poslední rekonstrukcí byl odstín světle hnědý. 

Mezi další prvky patří vlys se zubořezem a reliéfními kruhy, jaké zdobí nejen dveře, ale i obložení stěn. Nadpraží s římsou dodává celku monumentalitu, jaká se hodí pro školní, soudní nebo akademickou budovu. Smyslem bylo poukázat na řád, symetrii a kulturní kontinuitu – ideály vzdělávacích a veřejných budov z konce Rakousko-Uherska.

FINANCOVÁNÍ BUDOVY NAPŘÍČ ČASEM

Založit Vyšší školu obchodní si přál ředitel Záložního úvěrního ústavu Jan Vávra, banka tehdy akademii darovala 10 000 zlatých. V roce 1903 se plní přání pana Vávry a vzniká Obchodní akademie, jejíž stavební výlohy byly hrazeny z půjček od spořitelny, záložního ústavu a sboru školy. Budova bez zadního křídla postavená v letech 1896/97 stála tehdy 220 000 korun, což by bylo v současné měně 155 milionů korun.

Pořizovací náklady na zadní část, jež vznikla v roce 1923, činily tehdy i s vybavením 2 650 000 korun. 

V roce 1953 byla cena budovy odhadnuta na 2 500 000 Kčs a pozemek na dalších 200 000 Kčs. Pro představu tehdy zabírala plochu 1382 m2 a pozemek 857 m2, což potvrzují údaje z roku 1949, které se doposud nezměnily.

Současná rekonstrukce a modernizace budovy vyšla na 330 805 113 Kč bez DPH. Na této náročné rekonstrukci se finančně podílí MŠMT, Královéhradecký kraj, město Hradec Králové a také Univerzita Hradec Králové se čtyřmi fakultami. Velkorysý příspěvek věnovala i samotná Pedagogická fakulta. 

Tímto děkujeme za finanční dary a velkorysou podporu ze strany Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a také Královéhradeckému kraji a městu Hradec Králové.

DOBOVÉ REAKCE A NÁZORY SE RŮZNÍ

Stavba od Huberta Gessnera a Otakara Béma je významná i pro město Hradec Králové. Fakt, že tento koncept zaujal starostu Ulricha, způsobil, že angažoval dalšího Wagnerova žáka Jana Kotěru pro stavbu Muzea východních Čech, které na začátku 20. století zásadně ovlivnilo podobu města. Jedni si budovy považovali, jiní na ni měli jiný pohled. 

Dobový kritik Karel Herain označil moderní budovu fakulty jako nestylovou pro Hradec Králové. Jakou reakci vyvolala stavba u veřejnosti nevíme, ale u soukromých stavebníků moderní architektura nadšení nebudila. Realizace novostavby totiž znamenala významný obrat v dosavadní architektonické orientaci představitelů města, to se rozloučilo s historizující architekturou a vykročilo směrem k moderní architektuře.

SKRYTÉ POKLADY BUDOVY

Jak se jmenuje poklad, který se během rekonstrukce podařilo najít v kanceláři děkanky? Prager Presse. Objev je totiž skvělým příkladem architektonické stratigrafie a zároveň materiální pamětí budovy. Na fotce je vidět část starého německého novinového tisku, který byl zřejmě využit jako podklad nebo izolace během stavby. Noviny se takto používaly při opravách a lepení tapet mezi válkami a ve 20.–50. letech 20. století. 

Pro nás je to navíc dokument, který pomáhá datovat stavební úpravy a dokládá německou komunitu. Tady byly noviny použity opravdu ve 20.–30. letech.

Druhým pokladem je nález barokního opevnění z 18. století, resp. základů opevnění. Ty  byly nalezeny ve sklepních prostorách a hovoříme o nich v části archeologického výzkumu. Podle hradeckého archeologa Radka Bláhy jde o jednu z nejrozsáhleji odkrytých a dochovaných částí hradecké pevnosti na pravém břehu Labe.

 

 

Zdroje: 

• BUBENÍČKOVÁ, Petra, ČUŘÍN, Michal, MLSOVÁ, Nella, ZACHOVÁ, Alena. Příběh budovy čp. 301. Praha: Svaz českých architektů, 2015.
• SKLENÁŘOVÁ, Sylva. Pedagogický institut. Hradec Králové: Pedagogické nakladatelství, 2018.
• SKLENÁŘOVÁ, Sylva. Pedagogická fakulta v Hradci Králové v roce 1968 a na počátku normalizace. [místo vydání neznámé]: [vydavatel neznámý], 2019.
• Státní okresní archiv Hradec Králové, Muzeum východních Čech, Archiv UHK, Magistrát města Hradce Králové, stavební odbor-archiv.