Reakce na snahy redukovat počty hodin výtvarné výchovy

Digitální revoluce změnila svět pracovních příležitostí, kultury i volného času a tento proces neustále pokračuje, dokonce se zrychluje. Vzdělávací systém na tyto změny samozřejmě reagovat musí. Podle mého názoru by však neměl reagovat snahou o disproporční redukci dosavadního spektra vyučovaných předmětů ve prospěch jedné, technologickou elitou preferované části. Neměli bychom se zbavovat uměleckých ani společenskovědních disciplín, protože se významně podílí na našich kariérách i civilních životech, ovlivňují jejich kvalitu a jsou ve své podstatě nezbytné. Proč si to myslím?

Dovolte mi položit jednoduchou otázku: Existuje nějaký důvod k předpokladu, že zavedením počítačových technologií se změnily lidské potřeby? Odpověď je nasnadě. Lidské potřeby, které se vyvíjely miliony let, nemůže digitální revoluce vůbec nijak ovlivnit. Budou dlouhodobě stejné. Proč bychom tedy měli redukovat počty hodin tzv. „výchovných“ předmětů, které byly dosud akceptovány jako užitečné i potřebné? Co nás vede k vůli je nahradit převahou technicky založených disciplín, zejména informatikou? 

Odpověď je jednoduchá. Toužíme beze zbytku ovládnout nové počítačové technologie. Počítače však nepředstavují lidskou potřebu, jsou pouhými nástroji a prostředky, které nám k uspokojení našich skutečných potřeb dopomáhají. Například pomáhají řídit složité průmyslové procesy, zrychlují komunikaci, zefektivňují vývoj ve zdravotnictví atd. Takže pokud potřebujeme urychleně zvýšit obecné know-how v jejich ovládání, může být dočasná výpůjčka času z humanitních předmětů do jisté míry obhajitelná. Ale takový postup by se snadno mohl zvrhnout v setrvalý stav, a proto to není možné!

Schéma struktury předmětů tak, jak je známe, se vyvíjelo několik set let nazpět, a ještě i mnohem dříve. Jeho podoba na konci procesu sekularizace a po odstranění doktríny socialismu byla poměrně vyvážená a funkční. Do značné míry totiž odrážela skladbu lidské inteligence, jak o ní hovoří americký vývojový psycholog Howard Gardner. Proč se tedy v současné době někdo snaží redukovat spektrum naší mysli ve prospěch logicko-matematické inteligence? Připomíná mi to sci-fi, ve které se naše nástroje vzbouřily a obrací nás proti naší přirozené podstatě. Takový diktát je ale pravým opakem vzdělávání, tedy snahy získat nad věcmi kontrolu. Počítače by pak svou pouhou existencí determinovaly nás.

Myslím, že bychom se neměli nechat ovládat technologiemi, pouze se s nimi potřebujeme naučit zacházet. A s tím si musí každý z vyučovacích předmětů poradit v rámci svého RVP, odborností jednotlivých pedagogů a jejich průběžným vzděláváním. Nikoli vlastním zrušením a nahrazením čímsi jiným. Každý z předmětů bude jistě schopen svou výuku uzpůsobit tak, aby na maximum využila výhod nových technologií, aniž by potlačovala legitimitu určitého talentového spektra pro některou inteligenční oblast. 

Dále si prosím všimněte, že lidé si digitální média postupně upravují tak, aby se dala ovládat bez nutnosti používat příkazový řádek. Mezi současné trendy patří například virtuální realita, rozpoznávání tváře nebo ovládání hlasem a tento proces bude stále intenzivnější, protože je hnán mimo jiné zábavním průmyslem. Racionálně uvažující firma nebude volit doškolování svých klientů, aby dokázali spustit a ovládat to či ono uživatelské rozhraní. Konkurence by je okamžitě zlikvidovala. Místo toho přizpůsobí aplikaci tak, aby s ní klient neměl sebemenší problém. Steve Jobs nestudoval obor programování, ale uměleckou školu. Přesto to byl právě on, nikoli specialista na informatiku, kdo radikálně proměnil a směroval vývoj počítačových technologií dneška.

Umět programovat je z hlediska profesního uplatnění velmi užitečné, ale jak můžeme vidět na vývoji digitálních médií, neřeší to ani v nejmenším náš problém. Jsou to naopak programátoři, z jejichž řad se rekrutují nebezpeční hackeři. Ti se pak obrací proti společnosti a ohrožují její existenci. Činí tak zejména technickou podporou tzv. trollích farem šířících paniku, dezintegraci a občanské války. Nebo jednodušeji tím, že napadají soukromý majetek a zcizují či manipulují s osobními daty ostatních obyvatel planety. Skutečně chcete odebrat ze vzdělávacího procesu čas na vysvětlování potřeby profesní etiky či morálky a předat tento čas výuce programování? Vždyť je to zbraň moderní doby. Je Váš cíl militarizace našeho školství?

Osobně si myslím, že hlavní argument, proč je zde vedena snaha potlačit ve výuce humanitu ve prospěch technologie, pochází z finanční oblasti. Dobří programátoři jsou jednoznačně nedostatkovým zbožím a zaměstnání v oblasti informačních technologií patří k velmi lukrativním. Kdo by nechtěl, aby se naše děti vzdělávaly v tom, co jim bude prospěšné v jejich kariéře. Jenže i zde je zapotřebí zohlednit nejnovější vědecké poznatky. Podle Angely Duckworthové a jejího výzkumu popularizovaného v knize Grit je takové úsilí nevhodné. Vývoj dítěte ve skutečnosti brzdí, pokud se ho snažíme transformovat v rozporu s jeho nadáním. Bude z něho průměrný jedinec, ačkoliv v nějakém jiném oboru by mohlo dosahovat výsledků génia. Naším vzdělávacím úkolem není přirozené předpoklady žáků ignorovat. Naopak, měli bychom je podporovat v rozvoji talentu, kterým disponují, pouze stimulovat jejich houževnatost a vytrvalost jít si za svým cílem. Vím, dětská osobnost je velmi tvárná, ale není možné ji měnit násilím, daleko lepší je nadchnout ji pro daný předmět. A když se to nedaří, ustoupit a poskytnout dítěti prostor jít vlastní cestou. Shodou okolností jsem měl příležitost si to vyzkoušet vícekrát prakticky. V rámci předmětu Navrhování webu jsem na střední škole učil žáky počítačové grafiky programovat. Až na pár výjimek jsem neuspěl. Ti lidé se na grafickou školu přihlásili právě proto, aby se tomuto odvětví vyhnuli. Jsem tedy toho názoru, že podobné snahy o „převychování“ budou odsouzeny k té či oné formě neúspěchu.

Ostatně argument s vysokými platy programátorů a chudými umělci značně pokulhává, pokud mezi umělce zahrneme například tzv. influencery, kteří prostřednictvím platformy YouTube spontánně dosahují vynikajících finančních zisků. Navíc je známým faktem, že páteř firemního marketingu tvoří právě humanitně vzdělaní tvůrci, kteří generují atraktivní digitální obsah. V praxi tedy technicky i humanitně vzdělaní odborníci koexistují, spolupracují a vzájemně se potřebují.

Bezpečný svět si nelze představit bez další klíčové dovednosti, a tou je kritické myšlení. Především schopnost pracovat se zdroji, ověřovat si jejich platnost a vyhnout se lživé manipulaci. Bohužel kritické myšlení není silnou stránkou programátorů, kteří se daleko více specializují na správný zápis kódu, jeho funkčnost, logické myšlení a tvorbu či uplatnění algoritmů. V programování hraje klíčovou roli disciplína a preciznost, stačí vynechat jeden středník nebo tečku a program přestává fungovat. Dobrá funkčnost je tím, co programátor řeší nejčastěji, většinou ho ale nezajímá, jak bude jeho aplikace využita nebo zneužita.

Jistě, i programátoři hledají nová řešení a jsou kreativní. Kreativita, proměna nebo pochybnost jsou však daleko více podstatou umění a filozofie. Jejich úkolem je proměnit všední svět, dát mu barvy, tvary, příběhy a nové úhly pohledu. Takže si i unavený programátor může po celodenní práci přečíst atraktivní knihu, zhlédnout napínavý film nebo si zahrát nádhernou fantasy hru, do níž animace nebo hudbu vytvořili právě humanitně vzdělaní lidé. To je důvod, proč jsou v našich životech umělecká povolání tak potřebná.

Práce u počítače je také do značné míry nepřirozená. Uzavírá současné generaci zkušenost využívání jemné motoriky, přirozený sociální kontakt a zacházení s materiálem. Programátorská klávesnice (dokud se nerozsype) je inertní vůči tomu, jestli do ní jinak špičkový pracovník buší větší či menší silou. Naproti tomu v hudbě na správném umístění prstů i dynamice úhozu na klávesnici záleží! Hudebník ovládá mnoho způsobů dýchání, řeší přitom například používání bránice nebo způsob nátisku rtů na strojek či nátrubek, dokonce i jejich vlhkost. Na hmatníku houslí pak trénuje specifické způsoby vibrata a pěstuje si nehty pro hru na kytaru.

Programátor typicky pracuje o samotě bez důvodu řešit interiér pracovny i vlastní zevnějšek. Výtvarníci, a především designéři však uspořádání interiéru řeší nejen po stránce ergonomie, ale také z hlediska volby vhodně se doplňujících materiálů, jejich vizuálních i akustických vlastností. Jsou schopni citlivě vetknout každému interiéru určitý specifický a nezaměnitelný styl. Umí navrhovat přijímací prostory pro nejvyšší představitele státu i obchodní jednatele firem. Staví celá jejich sídla. Doporučují nejbohatší elitě tzv. outfit, dress code, mnozí ho navrhují a šijí. Jsou mezi nimi specialisté líčení, účesů apod. Absolventi uměleckých oborů fotograficky či filmově dokumentují veškeré důležité i nedůležité události, ke kterým absolvent informatiky přistupuje maximálně pomocí statistických dat. Pro každou firmu či instituci vytváří grafičtí designéři jednotný vizuální styl, jímž se pak často mamutí organizace prezentují doma i mezi národy. Proč by při tak bohatých možnostech seberealizace měl někdo redukovat humanitně-vzdělávací předměty?

Posledním argumentem technicky zaměřené elity je, že výtvarně tvořit dokáže v podstatě každý, zatímco pro matematiku dispozice každý nemá. Toto tvrzení je třeba uvést na pravou míru. V zásadě ale platí, že je to jen otázka obsahu a hodnocení daného předmětu. Jistě vás nepřekvapí, že zavedením známek například z hudební intonace, ze sazby a typografie, z vlastností architektonických materiálů, či z ergonomie v designu by rozhodně neprospíval každý.

Abych mohl obtížnost a tím důležitost (coby vlastnost technických či humanitních předmětů) jako kritérium odůvodnit, vzal jsem si na pomoc dílo nositele Nobelovy ceny Dainela Kahnemana. Konkrétně jeho teorii o rychlém a pomalém myšlení. Ve zkratce v ní Kahneman upozorňuje, že mnohá důležitá rozhodnutí činíme ukvapeně na základě analogií, intuice, v paměti uchovaných vzorů, zatímco bychom měli každou situaci analyticky rozebrat a pečlivě posoudit. To je však nepříjemný a zdlouhavý proces. A protože analytické myšlení je obecně považováno za schopnost, kterou rozvíjí matematika, pak se tu nabízí velmi líbivá analogie, že tato disciplína je daleko užitečnější než skupina snadných předmětů zvaných výtvarná, hudební a občanská výchova. Jestliže jsou výchovy snadné, pak jsou zřejmě bezcenné. Alespoň tak to vypadá, protože, rodičům je většinou úplně jedno, jestli se žákovi výkres povedl nebo nepovedl, jestli jeho dítě zpívalo falešně nebo čistě, nebo jestli si zapamatovalo listinu základních práv a svobod. To jsou podle nich v jeho vzdělávání vedlejší věci. Zato výsledky z matematiky vidí každý rodič jako směrodatné.

Nemějte obavy, nebudu zpochybňovat užitečnost matematiky v rozvoji myšlení. Mám k matematice pozitivní vztah. Je ale zapotřebí zdůraznit, že nabývá nad uměním a společenskými vědami vrch jedině proto, že je díky své abstraktní podstatě velmi primitivní. Není jednoduchá na počítání, ale na měření správnosti výsledků. Příklad je buď správně nebo špatně, nic mezi tím. To se o ostatních jmenovaných komplexních předmětech říci v žádném případě nedá. Krásu výkresu, hlasový projev při zpěvu dítěte, i to, zdali ve svém věku žák nutně musí znát listinu práv a svobod, lze na rozdíl od matematických příkladů efektivně relativizovat. Nejčastěji větou: „Paní učitelce se to nelíbilo, ale mě ano. Buď v pohodě. Nemusí se to líbit každému.“ V praxi umělců a jejich děl tomu tak ale vůbec není. V praktickém životě záleží stejně tak na matematických výpočtech jako na úspěchu konkrétního, zvláště pak užitého uměleckého díla. No a o tom, jak důležitá je kodifikace našich práv a svobod do ústavy už vůbec nemůže být sporu.

Pokud tedy vznikne nějaká umělecká realizace (třeba design automobilu) a nemá úspěch, ujišťuji vás, že nad tím nemávne rukou vůbec nikdo. V praxi stojí zvláště užití umělci ve stejně přísném a kritickém světle jako technické profese. Každý z nich je za své dílo plně zodpovědný a pro svůj tvůrčí postup musí bezpodmínečně (stejně jako matematika a technické disciplíny) využívat onoho Kahnemanova pomalého myšlení, aby se vyhnul nezdaru.  

Nevím, proč jsou vlastně humanitní předměty obvykle vyučovány tou milou a snadnou formou bez zodpovědnosti za výsledek. Navíc je v nich předkládána jen taková látka, která je již předem prověřena a úkoly má značně simplifikované. Učitelé žákům navíc poskytnou vhodné nástroje, metody i cíle, a dokonce i průběžný servis plný rad a doplňkových informací. To je luxus, o němž se třeba profesionálnímu návrháři oděvů ani nezdá. Ten začíná od nuly.

A jiný příklad. Běžnou zakázkou je třeba úkol připravit benefiční koncert. Jeho tvůrce předem nezná ani budget, ani lokaci (které divadlo či sál bude moci použít), a dokonce ani termín, kdy se představení bude konat. Nemá nic. Nejprve si tedy vytvoří určitou představu na základě rešerše podobných akcí. Napíše koncept a jde s ním za mecenášem. Pokud má úspěch, specifikuje charakter akce, vymyslí název, sestaví soupis vhodných účinkujících a začne s nimi jednat o programu. Vše stále konzultuje s tím, kdo platí. Dále musí řešit scénografii, kostýmy a propagaci akce v médiích, což je samo o sobě záhul. Zpravidla bude akce podfinancovaná a v šibeničním termínu. Samozřejmě, i když se akce podaří, objeví se v tisku nějaká ta negativní kritika, ale to už je vedlejší. Á propos, nezařadíme podobné postupy do výuky?  

K posuzování potřebnosti humanitních předmětů tedy není možné využívat pouze vzpomínky na snadné úkoly, se kterými jsme se setkali v rámci výtvarné, hudební a jiné výchovy. Je třeba se rozhlédnout více směrem do praxe, kde je každé umělecké zadání vždy daleko rizikovější a náročnější, vyžaduje vysokou profesní zdatnost a zkušenost. Odměnou je tvůrčí prestiž, protože plody těchto odvětví jsou dobře viditelné.

S grafikou, hudbou a zejména s designem se navíc setkáváme na každém kroku, častokrát jej všichni i spoluvytváříme nebo o něm rozhodujeme, a to napříč mnoha profesemi i doma při řešení bydlení. Česká produkce bude úspěšná jedině tehdy, bude-li esteticky atraktivní, a to zvláště v současné multimediální internetové době. Tím vším vzniká legitimita „výchov“ i jejich skutečná potřeba mít je v plném rozsahu na ZŠ i SŠ.  Není je možné redukovat, aniž by to mělo zásadní vliv na vkus a morální kvality příštích generací.

Racionálním kompromisem se mi proto jeví systematická integrace digitální gramotnosti a praktických postupů do stávajícího vyučování, a to alespoň v nezměněné časové dotaci. Dobře vzdělaný humanitní učitel by navíc neměl mít problém udělat předmět stejně obtížný jako je matematika, pokud je to zapotřebí. Měl by mu chtít rozhodně zvětšovat prestiž, abychom si konečně všichni uvědomili, jaký opravdový dosah výtvarná, hudební a společenská výchova mají v našich kariérách i osobních životech. Alespoň v tom mém jsou určitě velmi důležité.

 

Mgr. et MgA. Pavel Trnka, Ph.D.,
pedagog, výtvarník, počítačový grafik působící na Katedře výtvarné kultury a textilní tvorby Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové