PdF Věda a výzkum, Zaměstnanci 29. 7. 2019

Zprávy z tajícího města

pozorování mizejícího ledovce

O svém výzkumu a rodinném životě na arktickém souostroví Špicberky hovořila Zdenka Sokolíčková v rozhovoru pro týdeník Respekt.

Sociální vědkyně Zdenka Sokolíčková se s rodinou odstěhovala na arktické souostroví Špicberky, aby tam zkoumala, jak změny klimatu ovlivňují místní komunitu

Proč jste si ke zkoumání dopadů klimatické změny na společnost ze všech míst na světě vybrala zrovna odlehlé souostroví v Severním ledovém oceánu?

Těch důvodů bylo víc. S manželem se nám narodily tři děti a život v Praze nás už otravoval, logistika, smog a tak dále. Já jsem se po narození dětí zároveň chtěla nadechnout k novému výzkumnému projektu. Můj muž je profesí polární ekolog, na Špicberkách kdysi studoval a vždycky o nich mluvil jako o krajině, která ho nadchla. Já jsem se shodou okolností před pár lety seznámila s profesorem sociální antropologie Thomasem Hyllandem Eriksenem, který pracoval na velkém výzkumném projektu nazvaném „Overheating“ (Přehřívání). Zkoumá, jak spolu souvisí probíhající změny v životním prostředí, v ekonomice a ve společnosti. Takže spojením mé touhy po výzkumu, zájmu mého muže o Špicberky a setkáním s profesorem Eriksenem vznikl nápad odjet na Špicberky.

Jak se tam projevuje klimatická změna?

Docela dramaticky. Špicberky jsou jedním z míst, která se oteplují vůbec nejrychleji na planetě. Extrémní výkyvy počasí se stávají normou ve všech obdobích roku. Dřív tu byla suchá, arktická poušť, ale to už dávno neplatí. Co se týče dešťových srážek, tak se objevovalo maximálně jemné mrholení, ale teď přicházejí průtrže mračen a dlouhotrvající deště. Ze svahů padají laviny. V roce 2015 spadla lavina přímo do centra města, zasypala jedenáct domů a zabila jednoho dospělého člověka a malou holčičku, což byl velký šok pro místní komunitu. Město, které bylo dřív bezpečné, je teď zčásti lavinovou zónou. Také aktivní vrstva permafrostu je čím dál hlubší a dochází k velkým sesuvům půdy. Zjara, když začne tát sníh, k městu přitékají kamenité nebo bahnité laviny. Relativně nedávno jedna taková sjela těsně vedle hřbitova. Tahle nestabilita půdy znamená velkou výzvu pro stavbu čehokoli.

Jak moc se v Longyearbyenu otepluje?

Mezi roky 1971 a 2000 byla průměrná roční teplota minus 5,9 stupně Celsia. Od roku 1971 se ale zvýšila o pět stupňů. O 20 procent se zvýšil také roční úhrn srážek. Očekává se, že na konci století se průměrná teplota zvýší o 8,5 stupně a množství srážek o 40 procent. V Arktidě dopady klimatu akcelerují rychleji než jinde. Když dělám rozhovory s lidmi, kteří tam žijí desítky let, tak není člověka, jenž by to necítil. Před dvaceti třiceti lety byla v zimě běžná období, kdy bylo třeba několik týdnů minus třicet stupňů, což je dnes vzácné. Dříve taky zamrzal Isfjorden, tedy fjord přímo u města Longyearbyen, ale teď už několik let nezamrzl. Lidé byli zvyklí přejet na sněžném skútru na chatu po moři, a teď už to nejde. Takže i pouhým okem je viditelné, že se něco děje.

Proč je potřeba zkoumat, jaké dopady má globální klimatická změna na obyvatele Longyearbyenu?

Na tuhle otázku se mě lidé často ptají. Dá se tu ukázat, jak dramatickou výzvu může změna klimatu znamenat pro praktické oblasti života. Když přinesu konkrétní poznání tohohle procesu v místě, kde klimatická změna probíhá velmi rychle, tak se z toho prostě dá usuzovat na to, jaké dopady může mít klimatická změna někde jinde. Samozřejmě že třeba v Bangladéši budou problémy jiné, ale všude se budou změny dotýkat základních funkcí, které společnost potřebuje plnit – aby měli lidé kde bydlet, aby se nebáli o svoje rodiny.

Neměla jste obavu, že Longyearbyen nebude vhodným místem pro tu vaši?

Naopak, byli jsme si jistí, že to bude lepší místo pro děti než Praha, a to se nám potvrdilo. Samozřejmě že klima je trošku drsnější. Když jsme v únoru dorazili, bylo minus dvacet čtyři stupňů a děti musely být ve školce dvě hodiny na zahrádce, což se jim nelíbilo. Zdejší školka i škola dbá na to, aby byly děti hodně venku v přírodě. Místní komunita je maličká, všude se dá dojít pěšky, bydlíme deset minut od školky. Nejstarší syn teď začne chodit do školy a bude moct chodit sám, což je luxus, který je ve velkém městě vyloučený. Lidé se tu znají a myslím si, že pro děti je to zdravé a stimulující prostředí. Není to žádná pustina, sníh a led mají spousty barev, když se na to člověk soustředí. Zdejší jednoduchost navíc dětem prospívá víc než přehlcenost stimuly ve velkém městě.

Pokračování rozhovoru je v plném znění dostupné předplatitelům týdeníku Respekt na jeho webových stránkách. Nebo si výtisk č. 31/2019 (29. 7. – 4. 8. 2019) vypůjčte v knihovně.

 

Nabídka sekce: Katedra kulturních a náboženských studií